Už když producenti oznámili vznik Emoji ve filmu, většina potencionálního publika začala tento snímek okamžitě považovat za symbol úpadku současné kinematografie - a po americké premiéře se Emoji stali jedním z nejhůře přijatých filmů roku.
Ve skutečnosti jsou digitální smajlíci obětí nefér odsudku: nestojí za nimi žádný příběh, jsou jen banálními ikonkami, a to je prý u námětu špatně. Přitom fakt, že nespoléhají na již existující značku, předlohu ani produkt, z nich ve skutečnosti dělá vzácný příklad originálního filmu, spoléhajícího čistě na fantazii tvůrců, kteří berou do ruky každodenní předměty a dávají jim život.
Téměř nenávist vůči Emoji filmu je zřejmě založená na vděčném veřejném odmítání čehokoliv spojeného se sociálními sítěmi. Jenže co jiného než sociální fenomén, který se dotýká většiny publika, by mělo být námětem dobrého mainstreamového filmu? A že jedna z figurek (ve snímku ve zcela okrajové roli) vypadá jako výkal? Nemůže přeci za to, že právě k ní se uživatelé smartphonů tolik uchylují! Je to zkrátka realita.
Už Lego příběh dokázal, že při správném uchopení může doslova jakýkoliv námět stát na počátku zábavné a chytré podívané. Spojení infantilní hravosti a satirické sebereflexe je mocné. Pixarovka V hlavě zase ukázala, že alegorie základních emocí mohou být silné postavy. Emoji jako by byli kombinací těchto animáků.
Pocitová totalita vítězí
Ve filmu opět navštěvujeme podivně nepříjemný svět "pocitové totality", tentokrát umístěný uvnitř mobilního telefonu. Obydlují ho postavičky, jež mají předepsané každá jednu emoci, a pro přežití jejich vesmíru je nutné, aby ji bez chyb znovu a znovu naplňovali.
Smějící se smajlík se musí smát, i když si zlomí nohu. Plačící musí plakat, i když vyhraje v loterii. Zápletka se dává do pohybu, protože hrdina, smajlík "Pche", cítí víc emocí než předepsané pohrdání, majitel telefonu jeho chování považuje za chybu systému a plánuje dát svůj mobil přemazat. Pche a jeho přátelé se tedy vydávají za záchranou skrze různé aplikace/světy.
Tento námět se k Emoji filmu skvěle hodí, dokonce ještě lépe než ke dvěma zmíněným vzorům. Bohužel přichází jako třetí v řadě, a co je horší, nedokáže svůj potenciál zužitkovat ani tak zábavně jako Lego, ani tak emocionálně jako V hlavě. Koncept Emoji filmu se dá jedině chválit, jeho provedení ale zůstalo polovičaté. Proto nejdou Emoji označit rovnou za ukřivděný skrytý poklad.
Tato recenze navíc vznikla na základě projekce, již sledovaly i děti, a během promítání se ani jednou neozval smích. Ratolesti se nudily, některé opustily sál. Snímek v uspokojení cílovky očividně selhává, což je u mainstreamového animáku problém.
Příběh živoucích smajlíků totiž je - jakkoliv to zní paradoxně - moc vážný a komplikovaný. Sice se občas objeví laciný vtípek, ublinknutí či rychlejší montáž, není jich ale mnoho a nakonec jde o nečekaně dospělý a depresivní film, v němž má svět zaniknout proto, že hrdina něco cítí.
Vše sice samozřejmě spěje k happy endu, závěrečných pár minut ale na "depku" prostupující většinu děje nemá takový vliv. Atrakcí je málo a jsou rychle odbyté, děti tedy musí nutně tápat.
Emoji ve filmu
Animovaná komedie, USA, 2017, 91 minut
Režie: Anthony Leondis
Hodnocení Aktuálně.cz: 50 %
Distribuce v ČR: Falcon
Starší diváci zase neocení povrchnost provedení. Emoji se nedostávají příliš daleko za námět a nenabízejí ani dost atrakcí jako náhradu plytkosti, což vede nevyhnutelně k nudě všech věkových kategorií.
Emoji ve filmu skutečně selhávají. Neselhávají však jako "zločin proti lidskosti a důkaz absolutního úpadku", ale námětem ambiciózního animák, který doplácí na to, že pro děti je moc složitý a pro dospělé zase moc mělký.
Při pohledu na trendy posledních let se každopádně nejde než podivit, že postmoderní dystopie odhalující tíseň konzumu nejefektivněji ožívají právě ve filmech pro nejmenší.
