Glosa - Smetanova Má vlast na zahajovacím koncertu Pražského jara 1990, to je možná nejsilnější moment české hudby za poslední čtvrtstoletí. A celkově událost, která má blízko k zázraku. Proč?
Českou filharmonii řídil Rafael Kubelík, v Československu zakazovaný (a jinak světoznámý) dirigent, který po dlouhých dvaačtyřiceti letech přijel domů z exilu. Šestasedmdesátiletý umělec se přitom nevracel jenom do vlasti, ale taky k dirigování, kterého musel ze zdravotních důvodů několik let předtím zanechat. Teď se cítil jako znovuzrozený - zdravý, plný energie a síly, kterou v něm aktivizovaly podzimní události roku 1989.
Byl to památný koncert a odehrál se v euforické době. Ještě před časem by představa, že Rafael Kubelík diriguje v Praze, byla podobně bizarní, jako že by se například Václav Havel mohl stát prezidentem.
12. května 1990 je nadšené publikum v Obecním domě vítalo oba. Propojení silné hudby, velkých myšlenek a svobody se nikdy nezdálo být přirozenější. Pro Rafaela Kubelíka bylo takové celoživotně.
Hudba stvořená právě zde a pro nás
Synové slavných otců to mají těžké. Čelí velkému očekávání, pozornosti a asi i závisti, které není snadné ustát. Rafaelův otec Jan Kubelík byl houslový virtuóz, ve své době stejně světoznámý jako třeba pěvkyně Ema Destinnová. Slavný otec, aristokratická maminka, pět sester, mnoho služebnictva, mnoho bohatství a život na zámku v Býchorech u Kolína - do takového světa se Rafael 29. června 1914 narodil.
Že na svět přišel velký hudební talent, bylo brzy jasné. Když byly Rafaelovi čtyři, svěřil se prý tatínek Jan svému bratrovi: "… z toho kluka ti jde až strach! Sápe se na piano a chytá se houslí. Co mu ukážu, to hned umí. Dejž to Bůh, aby mně přerostl přes hlavu." Otec mu byl učitelem, mentorem i zbožňovaným vzorem, jehož postoje byly pro Rafaela něčím posvátným. "Otec vždy věřil, že umělec má být misionářem. Nehrál pro sebe, nýbrž pro druhé. A tato misie je též posláním dirigenta."
Konzervatoř absolvoval v červnu 1933 jako houslista, skladatel i dirigent. Ale ze studií si odnášel hlavně pocit silné jednoty mnoha hudebních kultur a tradic. V Praze prožíval inspirativní blízkost Čechů a Němců: do německého divadla chodil poslouchat německý repertoár, ale i české opery, a do Národního divadla Smetanu i Wagnera.
V devatenácti debutoval s Českou filharmonií a jako třiadvacetiletý s ní podnikl velký zájezd do Anglie, Skotska a Belgie. Jeho úspěchy tam nebyly úspěchy protekčního dítěte, které má slavného tatínka… Kritika psala o temperamentním a upřímném umělci, který si dokáže podmanit orchestr i publikum. A hudbě dovede dát to pravé: "Jeho provedení v nás vzbuzovalo pocit, že hudba byla stvořena právě zde, pro nás, vášnivě žhnoucí a podmaňující. Rafael Kubelík je jeden z nejnadanějších mladých dirigentů své doby."
Odchod do exilu
Po skončení války se Rafael Kubelík stal hybnou silou českého hudebního života. Měl za sebou zkušenosti z brněnské opery a od roku 1942 byl také šéfem České filharmonie. Teď byla ta pravá doba, aby se Praha opět stala živoucí křižovatkou Evropy.
Byl to Kubelík, kdo založil hudební festival Pražské jaro, na kterém se v roce 1946 potkali ti nejlepší umělci vítězných mocností: sovětský houslista David Oistrach, francouzský dirigent Charles Munch nebo americký dirigent Leonard Bernstein.
I v práci se Českou filharmonií Kubelík splácel dluhy veškeré hudbě, která byla za války zakázaná. A kromě toho jezdil po světě a vzbuzoval nadšení svým temperamentem a energií (v té době se mu někdy vytýkalo, že právě tím poutá pozornost až příliš, na úkor hudby).
Hudební publicista Ivan Medek vzpomínal, že měli s přáteli o Kubelíka strach. Aby ho příliv slávy a obdivu nezačal kazit. A aby se přes Zdeňka Nejedlého, jehož byl oblíbencem, nezačal politicky blížit jinam, než by chtěl. Koncerty s Českou filharmonií pro dělníky v továrnách tyto obavy neumenšovaly.
Sám Kubelík byl asi vnitřně ve velkém pnutí, zvlášť po únoru 1948. Ale zároveň pro něj byly určité hodnoty jednoznačné a naprosto se jimi řídil. "Přišel rok 1948 a s ním nová nesvoboda," vzpomínal později. "Opustil jsem vlast, odešel jsem dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch nesmí být spoután politikou. Komunisté začali tam, kde nacisté přestali. Odešel jsem, abych nemusel kolaborovat při likvidování naší kultury a humánnosti."
V Chicagu, v Londýně, v Mnichově…
Kubelík vždycky říkal, že jako umělec nemá žádnou vnější ambici. To může vypadat jako zbožné přání anebo snaha ukazovat se lepším, než člověk ve skutečnosti je. Ale Kubelíkův příběh ukazuje, že třeba na mnoha věcech skutečně nelpěl. Třeba na prestižních dirigentských postech.
Když se po třech v letech v Chicagu (1950-53), kde byl šéfem symfonického orchestru, ukázalo, že Kubelík nenachází tak silné spojence pro svoje umělecké představy, prostě odešel. Ještě výraznější to bylo v královské londýnské opeře Covent Garden, kterou vedl také tři roky (1955-58). Jeho snaha vytvářet soubor a repertoár, který nebude ve vleku primadon, narazila na velký odpor. Kubelík mohl určitě couvnout nebo aspoň taktizovat, aby se ve vedení udržel, ale to nebyl jeho svět: "Jako hudební ředitel nemohl jsem tento trend srovnávat se svým svědomím."
Jeho hudební kreace ovšem byly velmi žádané. Dirigoval nadále v Americe, Austrálii, u všech velkých evropských orchestrů. S Berlínskými filharmoniky natočil mj. komplet Dvořákových symfonií, pravidelně se vracel k Vídeňským filharmonikům. A nadlouho zakotvil u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. Osmnáct let v jeho čele začínalo tím, že se Kubelík - jak sám říkal - do orchestru prostě zamiloval a od té chvíle věděl, že nemůže říct "ne".
"Když má Rafael Kubelík dobrý večer, když diriguje díla, která mu sednou - pak v celém koncertním světě neexistuje nic, co by se mu vyrovnalo," psal jeden z německých kritiků. "V Mnichově v současné době žije a diriguje člověk na vrcholu svého umění, kterého nám Evropa závidí."
Umění není svět sám pro sebe
Občas se objevuje otázka, jak moc oddělené jsou světy umění a politiky. Naposledy se o tom debatovalo v souvislosti s dirigentem Valerijem Gergijevem a jeho podporou ruského prezidenta Vladimira Putina. Co by na to asi říkal Kubelík?
Věřil, že posláním umělce je bojovat o svobodu ducha, pro tuto svobodu dýchat a žít. A také otevřeně pronášet svoje kréda a jednat podle vlastního svědomí. Proto v roce 1948 opustil Československo. A když ho komunisté mnohokrát lákali - jako zahraniční celebritu - aby se vrátil třeba jenom na několik koncertů, odpovídal: "Vrátit se dnes, to by znamenalo zradit své přesvědčení a dát souhlas k tomu, co existuje. (…) Dokud budou u nás lidé v žalářích a v nucených pracovních táborech pro své politické přesvědčení, do té doby bude mít každá česká píseň smutnou notu. (…) Zatím vím sám, ale ví to každý doma, že slovo svoboda je pouhá papírová fráze pro ty, kdo v naší zemi vládnou, že jinak mluví a jinak jednají."
V podobném duchu reagoval i na srpnovou okupaci Československa, kdy zorganizoval bojkot států Varšavské smlouvy ze strany tehdejší umělecké elity. Uměleckou spolupráci do budoucna odmítli třeba skladatel Igor Stravinskij, dirigent Leonard Bernstein nebo klavírista Daniel Barenboim. O několik let později psal Kubelík zase Brežněvovi, aby se zasadil o propuštění Václava Havla a dalších signatářů Charty 77.
Je třeba nebát se hluchoty světa, který často své vlastní tragédie přechází z pohodlí a takzvaně realistické politiky. Ta je nakrátko snad úspěšná, ale nadlouho nemožná, protože je oportunistická.
Síla Kubelíkových postojů je v jejich konkrétnosti, ale zároveň v tom, že nakonec přesahují rámec nějaké politické agendy. Je za nimi přesvědčení, že svět je nedělitelný a že se umělecký svět nemůže uzavírat do sebe se slovy "promiňte, my nic jiného než umění bohužel neřešíme (a ani řešit nechceme)…"
Kubelíka si rádi legendarizujeme jako usměvavého starého pána, který přece tak krásně dirigoval Mou vlast na Pražském jaru. Zapomínáme právě na jeho vyhraněnost i nesmlouvavost, které by českému (nejen) hudebnímu životu slušely. Víc, než si myslíme.
Co třeba tohle? "Je třeba nebát se hluchoty světa, který často své vlastní tragédie přechází z pohodlí a takzvaně realistické politiky. Ta je nakrátko snad úspěšná, ale nadlouho nemožná, protože je oportunistická."
