Ve skladbě Milovat s hudbou se ptáte, jestli je tu ještě někdo, kdo nemívá depky. Ocitla jste se už v situaci, kdy jste si řekla, že je čas začít řešit život s odborníkem?
Ano, potřebovala jsem najít odpověď na pár otázek, které mám zakopané v podvědomí a které jsem sama zodpovědět nedokázala. Psycholožka mi hodně pomohla s vysvětlením některých vzorců, jež v životě opakuji. Myslím, že psycholog by v dnešní době prospěl každému člověku. Nejsme ještě společensky dost zralí na to, aby se pro nás psychohygiena stala takovou samozřejmostí jako třeba zubař nebo praktický lékař. Přitom je stejně důležitá.
Tipy Roberta Kozlera, ředitele festivalu Mezi ploty
- Na jakou akci byste se šel podívat, kdybyste byl na festivalu jako obyčejný návštěvník?
Létal bych po rozlehlém bohnickém parku ze scény ke scéně a protože bych nakonec zjistil, že už nemám sílu vnímat tolik účinkujících, ulehl bych do Oázy a myslel si, že mě tam lidi meditující a chodící po žhavých uhlících dokážou zklidnit. Jenže po 20 minutách relaxace bych otevřel program a zjistil, že na jedné scéně za pár chvil vystoupí Mňága a Žďorp, na další divadlo Sklep, že moji oblíbení Krucipüsk právě hrají, a vyrazil bych. Cestou bych potkal řadu kamarádů a i s nimi bych si na chvíli odpočinul.
Ve zmíněné písni zpíváte o matoucím, dvojsečném životě na sociálních sítích. Sama jste na kapelovém Facebooku nebo Instragramu poměrně aktivní. Dáváte si pozor na offline a online rovnováhu?
Jsem ve stadiu, kdy nesnáším mobil, počítač i Facebook. Bere mi hodně času a energie, kterou bych ráda věnovala čtení důležitější literatury. Kdysi jsem před spaním četla knížky, dnes se hrabu v Instagramu a v mailech a pak se na sebe zlobím. V sebeovládání se musím zlepšit.
Dokážou vás rozhodit zlé komentáře na sociálních sítích?
Jak kdy. Zajímají mě názory lidí, kterých si vážím, ať už jsou to muzikanti anebo jiní umělci. A svoje písničky dávám nejdřív poslechnout producentovi, šéfovi kapely, textaři, příteli a nejbližším kamarádům.
Ve vaší písničce Hodinový hotel se ozývá mužský hlas, který vám říká, že když pláčete, jste velmi pěkná. Co vás dnes dokáže rozplakat?
Ten hlas patří Robertovi Rothovi ze slovenského Národního divadla a dialog je o mentální šikaně, když člověka těší, že druhému ubližuje. Jsem velmi citlivá, ale život mě bohužel čím dál tím víc vede i k chladu. Jen tak něco už mě nerozhodí, ale třeba při filmech brečím pořád.
Za sebou máte společné turné s kapelou Billy Barman. Je něco, co se teď, s druhou deskou a s doprovodnou skupinou v zádech, na cestách učíte?
Učím se hlavně řídit a zpívat víc nahlas. Mít kapelu, sehnat ten správný tým, být frontmankou a shánět peníze na album je fyzicky i psychicky dost náročné. Dovolila bych si dokonce tvrdit, že v podmínkách, které v Československu máme a v nichž si člověk musí udělat skoro všechno sám, to není úplně holčičí job. Takže se snažím přežít, ve všech směrech zocelit výdrž, a přitom nezapomenout psát nové písničky a přemýšlet, kam se umělecky a mentálně posunout.
Vaše aktuální album se jmenuje Agnostika podle teorie, že pravdivost některých tvrzení a jevů se nedá prokázat ani vyvrátit. Co podle vás na světě nikdy člověk nepozná?
Člověk si nikdy nemůže být jistý tím, kdo je Bůh, a nikdy nemůže úplně poznat ani sám sebe. Vlastně v to spíš doufám, protože si myslím, že kdybychom absolutně pochopili lidský mozek a jeho principy a naučili se je měnit, přišel by nějaký netvor, zneužil by toho a byly by z toho zas jenom problémy. Doufám ale, že věda se v budoucnosti pohne tak, abychom lidi s duševními poruchami dokázali úplně vyléčit.
