"Do Evropy přijedou v rámci turné, na němž se Pražské jaro zařadilo po bok největších evropských pořadatelů," říká ředitel přehlídky Pavel Trojan. Podle něj se vhodné termíny hledaly dlouho a nebylo jisté, že si Američané z mnoha zájemců vyberou právě Česko. "Jsou s tím samozřejmě spojeny mimořádné finanční nároky, ale považujeme za důležité dávat si vysoké cíle," dodává bez upřesnění částky.
Oba soubory mají českou stopu. Rafael Kubelík, jeden ze zakladatelů Pražského jara, byl v letech 1950 až 1953 šéfdirigentem chicagského orchestru a seznamoval Američany s českou hudbou. Bostonští symfonikové zase udržovali vztah s Bohuslavem Martinů, od nějž mnoho skladeb objednali. Ve světové premiéře uvedli například tři jeho symfonie nebo druhý houslový koncert. Za dlouholetou propagaci autorova díla orchestr v roce 2004 dostal medaili od české Nadace Bohuslava Martinů.
Na příštím ročníku Pražského jara připomenou Američané 165. výročí narození skladatele Gustava Mahlera a půlstoletí od smrti Dmitrije Šostakoviče.
Boston Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Andrise Nelsonse nedávno dokončil komplet nahrávek Šostakovičových symfonií, které vydal na proslulé značce Deutsche Grammophon a získal za ně tři ceny Grammy. V pražském Obecním domě uvede 14. května skladatelovu Symfonii č. 11 a Koncert pro housle a orchestr č. 1, který stejně jako na záznamu zahraje lotyšská hvězda Baiba Skride.
Pražskému jaru to v jubilejním roce umožní připomenout, že festival měl k Šostakovičovi vztah - slavný ruský skladatel přijel několikrát, poprvé již v roce 1947, kdy tu v roli klavíristy hrál své skladby s houslistou Davidem Oistrachem, violoncellistou Milošem Sádlem a Československým kvartetem.
Chicago Symphony Orchestra se 20. května představí rovněž v Obecním domě, kde celý večer zasvětí jedinému dílu: emocemi nabité Symfonii č. 6 od Gustava Mahlera. Zazní pod vedením Jaapa van Zwedena, považovaného za předního mahlerovského dirigenta, jenž s tělesem spolupracuje patnáctým rokem. "Odehráli jsme spolu tolik úžasných koncertů. Ten orchestr zbožňuji," říká Zweden.
Pražské jaro nepozvalo Američany zrovna v jubilejním roce náhodou. Festival hned v prvních ročnících 1946 a 1947 přivítal výjimečného hosta z USA, dirigenta Leonarda Bernsteina. Ten se pak po čtyřech dekádách komunistické totality vrátil v prvním porevolučním roce 1990. Brzy nato zemřel, a tak Bernstein na české přehlídce dirigoval svá první i poslední vystoupení v Evropě.
"S přihlédnutím k okolnostem zrodu Pražského jara a také k blížícímu se 80. výročí konce druhé světové války nám přišla možnost oslavit jubileum účastí amerických orchestrů jako velmi silná a symbolická," říká ředitel Trojan.
Hned v prvním roce Dvořák
Bostonský i chicagský orchestr za sebou mají úctyhodnou historii. Ten první existuje od roku 1881, hudebně mu šéfovali významní dirigenti Sergej Kusevickij, Charles Munch, Erich Leinsdorf nebo z nedávnější doby Seidži Ozawa a James Levine.
Připsal si zajímavá prvenství: roku 1956 se pod Munchovým vedením stal prvním tělesem z USA, které absolvovalo turné po Sovětském svazu. Roku 1979 se pod Ozawovou taktovkou zase jako první Američané vydali na koncertní šňůru po Číně, což umožnilo tehdejší narovnání diplomatických vztahů.
Průběžně se bostonské publikum setkávalo také s českou hudbou. Slovanské tance od Antonína Dvořáka byly na programu hned první sezony v roce 1881, od té doby orchestr jeho díla uvedl více než dvoutisíckrát.
O další příležitosti se postaral původem ruský dirigent Sergej Kusevickij, jenž roku 1920 emigroval ze Sovětského svazu a čtyři roky nato se bostonským posluchačům poprvé představil jako šéfdirigent. Už koncem dekády tu začal uvádět hudbu Bohuslava Martinů, což mu vydrželo do konce mandátu v roce 1949.
Začátkem 70. let s bostonskými symfoniky Rafael Kubelík pořídil dodnes opěvovanou nahrávku Mé vlasti od Bedřicha Smetany. Kromě něj v Bostonu hostovali i další čeští dirigenti, od Václava Neumanna a Karla Ančerla přes Jiřího Bělohlávka až po současníka Jakuba Hrůšu.
Češi mohli orchestr dosud vidět dvakrát, naposledy roku 1993 se Seidžim Ozawou. "Bude nám ctí vrátit se zrovna na pozvání Pražského jara," vzkazuje dramaturg Anthony Fogg. "Těšíme se, že představíme hudbu jednoho ze skladatelů, jimž jsme se s Maestrem Nelsonsem v poslední dekádě intenzivně věnovali," zmiňuje Dmitrije Šostakoviče.
Boston a Šostakovič
Pětačtyřicetiletý šéfdirigent Boston Symphony Orchestra k tomuto autorovi cítí zvláštní vazbu. Andris Nelsons se narodil v lotyšské Rize, avšak studoval v Petrohradu, kde poznával ruskou kulturu. Šostakovič jej nadchnul. "Nemohl jsem bez jeho hudby žít," říká dokonce. "Částečně na mě tak asi zapůsobila proto, že jsem dospíval v Sovětském svazu, který měl dlouhou tradici velkých dirigentů. Ale u Šostakoviče tam bylo ještě něco, co nedokážu popsat. Jako bych k němu cítil zvláštní spřízněnost," zmiňuje.
Bostonští symfonikové se přitom desítky let specializovali na francouzský repertoár. Tradice začala v letech 1918 až 1924, kdy jejich šéfdirigenty byli Henri Rabaud a Pierre Monteux. Ještě celé následující čtvrtstoletí pod vedením Kusevického v Bostonu vystupovali mnozí hudebníci s francouzskou průpravou. O to byl Andris Nelsons překvapenější, když s orchestrem nastudoval Šostakovičovu Desátou. "Zahráli ji s takovou přesností, intenzitou a hloubkou zvuku, že jsem to jaktěživ neslyšel. Nešlo o to, jestli hrají dost nahlas nebo rychle. To provedení mělo grády, sílu a koncentraci zvuku, jakou Šostakovičova technicky náročná hudba vyžaduje. Nikdy jsem necítil takové hudební zadostiučinění jako po našem provedení Desáté," pochvaluje si dirigent.
Klíč k pochopení Šostakoviče spatřuje v jeho životopisu. Petrohradský rodák byl považován za jednoho z nejslibnějších sovětských skladatelů, než roku 1936 inscenaci jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu navštívil diktátor Josif Vissarionovič Stalin.
Následně vyšla zdrcující kritika v režimním deníku Pravda, která odstartovala negativní kampaň vůči Šostakovičovi a podobně smýšlejícím takzvaným formalistům.
Od té doby se skladatel strachoval o život a míval preventivně sbalený kufr, přesvědčený, že si pro něj každou chvíli přijdou a odvlečou ho do gulagu. "Ten zážitek jím musel hluboce otřást," poznamenává Andris Nelsons.
"Přesto se dál živil komponováním a začal vést jakýsi dvojí nebo možná trojí život, kdy úřadům nastavoval jinou tvář. Jeho hudba je neuvěřitelně mnohovrstevnatá, plná sarkasmu, grotesknosti, ironie, humoru, dramatu, zveličování, to vše ve více významových rovinách. Zároveň svou hudbou vyjadřuje lásku, nenávist, co si myslí o životě, tyranii, kráse nebo vzpomínky z dětství," vypočítává dirigent.
Šostakoviče, jenž roku 1975 umíral se všemi zásluhami jako poslanec Nejvyššího sovětu a opakovaný laureát Leninovy ceny, nepovažuje za disidenta. Podle něj si skladatelův osud jednoduše nelze odmyslet od tehdejší politické situace. Právě proto ale Nelsons varuje před hledáním paralel s dneškem.
"Někteří lidé mívají tendenci používat Šostakovičovu nebo Wagnerovu hudbu v politickém kontextu, aby tím něco sdělili," zmiňuje Lotyš, podle nějž jsou ale oba příklady nepřenositelné do současnosti. "V Sovětském svazu byla některá hudba nejdříve chápána jako prorežimní, načež se to obrátilo a získala opačnou nálepku. Ta hudba se přitom nezměnila, změnilo se jen její vnímání. Víme, že Šostakovič některé aspekty Sovětského svazu kritizoval. Ale co si o něm myslel doopravdy, už se nedozvíme," shrnuje Nelsons.
Kubelíkova stopa
Historie druhého amerického hosta příštího ročníku Pražského jara sahá do roku 1889. Tehdy chicagský podnikatel Charles Norman Fay oslovil předního amerického dirigenta Theodora Thomase. "Kdybychom vám založili orchestr, nepřestěhoval byste se k nám do Chicaga?" Na což dirigent odvětil, že by se přestěhoval klidně do pekla, kdyby mu tam postavili orchestr.
Dva roky nato už Thomas dirigoval první koncert Chicago Symphony Orchestra a také nadále pokračoval ve vysokém tempu. Hned v roce 1892 spolu zamířili na turné do Kanady, před koncem století se prvně představili v newyorské Carnegie Hall. V americké premiéře uvedli díla mnoha evropských skladatelů včetně Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany.
V prosinci 1904 chicagští symfonikové prvně koncertovali v nové budově zvané Orchestra Hall, kterou jim navrhl respektovaný místní architekt Daniel Burnham. Neúnavný šéfdirigent Thomas, jemuž táhlo na sedmdesátku, nezvolnil ani poté, co při zkouškách na slavnostní večer v novém sále nastydl. Několik týdnů nato zemřel na zápal plic. Orchestr v budově, dnes zvané Symphony Center, působí doteď.
Od té doby vystoupil pod taktovkou Artura Rodzińského, sira Georga Soltiho, Daniela Barenboima, Riccarda Mutiho a samozřejmě Rafaela Kubelíka, jenž roku 1948 po komunistickém puči emigroval z Československa. Krátce nato s chicagskými symfoniky tři týdny intenzivně spolupracoval, což vyústilo ve jmenování uměleckým ředitelem.
Nastoupil v roce 1950, ve funkci zůstal tři roky. Chicagským rozšířil repertoár o práce Bély Bartóka, Arthura Honeggera, Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů a pořídil s nimi několik přelomových nahrávek - kromě Mé vlasti například Dvořákovy Novosvětské nebo Obrázků z výstavy od Modesta Petroviče Musorgského v orchestraci Maurice Ravela. Kubelík rovněž v září 1951 dirigoval první koncert chicagských symfoniků před televizními kamerami. Jeho vášnivé pojetí ve své době rozdělilo kritiky. Když se ale roku 1991 k orchestru vrátil u příležitosti 100. oslav založení, sklidil výhradně aplaus.
Třiašedesátiletého nizozemského dirigenta Jaapa van Zwedena si většina Američanů momentálně spojuje s jinou etapou. Letos se po šesti letech v čele Newyorské filharmonie vrátil do Evropy, kde od roku 2026 stane v čele Orchestre Philharmonique de Radio France. Deset let úspěšného působení jej pojí také s Dallas Symphony Orchestra.
Jeho náročný styl oceňují i hráči chicagského ansámblu. V něm od roku 2016 působí také houslisté, bratři Šimon a Matouš Michalovi. Oba vystudovali prestižní newyorskou školu Juilliard díky podpoře nadací Kellner Family Foundation a Bakala Foundation, jejíž majitel Zdeněk Bakala vlastní také vydavatelství Economia publikující server Aktuálně.cz.
"Každé těleso má svůj určitý charakter nebo herní styl a Zweden si v tomto směru s naším orchestrem neuvěřitelně rozumí. Ani on, ani my nejsme žádné květinky, náš styl je dynamický, razantní a s ním je to ono," pochvaluje si Šimon Michal.
"Zweden je buldok, do určité míry velice agresivní, řekne vše přesně, jak to myslí. Například letos jsme s ním hráli pátého Beethovena. Zkouší, zastaví to, nechá si zahrát jen horny a povídá: ‚Výborný! Ale úplně falešně!‘ A nejlepší je vidět na něm, že se na chviličku zamyslel, jestli by to nešlo říct kulantněji. Pak to ale vzdal a řekl, jak to je," ilustruje jedenatřicetiletý český houslista. Podle něj Zwedenovi vyhovuje upřímnost a přímost v Šesté symfonii Gustava Mahlera, kterou uvedou v české metropoli. "Mahlerova Šestá mu neuvěřitelně sedí. Hráli jsme ji s ním v roce 2022, tehdy jsem seděl dokonce u prvního pultu a moc jsem si to užil," dodává.
Chicagský orchestr v Praze zahraje poprvé. "I pro nás ten koncert bude mimořádný, cítíme k festivalu obrovský respekt," vzkazuje Zweden. Mimořádný výkon očekávají též pořadatelé. "Speciálně k těmto dvěma orchestrům, které mají ve své historii silnou českou stopu, bychom měli mít my Češi obzvlášť mimořádný vztah," dodává ředitel festivalu Pavel Trojan.
Koncerty
(Pořádá festival Pražské jaro)
Boston Symphony Orchestra
Andris Nelsons - dirigent
Baiba Skride - housle
Obecní dům, 14. května.
Chicago Symphony Orchestra
Jaap van Zweden - dirigent
Obecní dům, 20. května.
