Spolu se scénáristou Nickem Cavem se mu to beze zbytku podařilo. A navíc citlivě rehabilitovali zdánlivě mrtvý žánr, jakým je western.
Hned na začátku je hlavní hrdina Charlie Burns v podání Guye Pearce postaven před takřka Sophiinu volbu. Kapitán Stanley (skvělý Ray Winstone) ho po divoké přestřelce dopadne i s mladším bratrem Mikem v nevěstinci.
V kulkami proděravělém hampejzu plném mrtvých děvek mu pak učiní nabídku, která se neodmítá. Pokud do devíti dnů nedopadne a nezabije staršího bratra Arthura, psychopata zodpovědného za vyvraždění rodiny Hopkinsů, bude jeho mladší bratr Mike oběšen.
Od té chvíle se rozjede příběh na jednu stranu tak přímočarý a na druhou tak mnohovrstevnatý, že nemá smysl pokoušet se jej poctivě nastínit.
Zato je nezbytné zdůraznit, jak si Hillcoat s Cavem poradili se zdánlivě vyprázdněnou formou westernu. V polovině 90. let nastartoval velkou žánrovou renesanci úspěch snímků jako Tanec s vlky nebo Nesmiřitelní. Už se zdálo, že hollywoodští zlatokopové vydolovali ve snímcích jako Waytt Earp, Pistolnice nebo Tombstone z westernového žánru poslední zbytky života.
Tyhle i další tituly se často utápějí ve formální strnulosti. Řadu klasických motivů filmaři užívají čistě mechanicky, jdou cestou nejmenšího odporu a opakováním klišé. I v Proposition přitom najdete všechno, co má správný western mít - s tím podstatným rozdílem, že Hillcoat dutým formám znovu vdechuje obsah.
Možná i proto, že tvůrci zasadili příběh do magicky vyprahlé australské krajiny. Povozy tu občas táhnou velbloudi, namísto utlačovaných a jindy krutých indiánů si dosaďte aborigince a šerifa zaměňte britského důstojníka. To všechno samozřejmě zvětšuje manipulační prostor, ale samo o sobě by to na skvělý film nestačilo ani náhodou.
Cave s Hillcoatem v Prosposition především absolutně rezignují na rozdělení postav mezi kladné a záporné. V tomhle ohledu je zcela zásadním prvkem všudypřítomné a mámivé dusno a vedro, jež nepoleví ani na vteřinu. Spolu s mračny much a oblaky prachu se vše přenáší na diváka a dotváří charaktery postav.
Hillcoat a Cave zasazují příběh do světa, ve kterém se potem zaleje i čas; obestřen dusnem zvolní svůj běh, vjemy a emoce náhle zintenzivní. Skrývané náhle vyhřezává, všechno pokřivené, unavené a tělesné mohutní a dere se ven.
Rozostření hodnot a prolnutí světa těch dobrých a zlých tu pak ztrácí formu postmoderní hry či banality. Dokonce i potoky krve a naturalistické zobrazení krutosti a bolesti, za které by se nemusel stydět ani Tarantino, tady samoúčelně netrčí. Jen pár režisérů jako Ridley Scott (Blade Runner) nebo David Fincher (Sedm) dokáže vsadit na počasí coby tmelící prvek, a přitom udržet balanc a nesklouznout k vyprázdněné popisnosti.
Proposition má mnohem blíže k Jarmushovu meditativnímu Mrtvému muži než ke klasickým šablonám westernového vyprávění. Skvělá kamera, která dokáže postihnout každičký detail, aniž jí unikají širší souvislosti, spolu s dynamickým střihem udrží diváka v napětí skoro až hororovém.
V každé vteřině může odněkud přijít nebezpečí, nečekaný výstřel nebo ostrý oštěp. Stejně jako Nick Cave ve svých skladbách dokáže udržet napětí, které prokládá erupcemi hluku, i tento film si drží tah na bránu, aniž se kvůli udržení atmosféry uchyluje k záludným trikům.
I proto vám nebude vadit, že zhruba od poloviny tušíte, kudy a jak se dramatický oblouk pomalu uzavře; vlastně jen sledujete, jak se věci s neodvratitelnou logikou sunou k brutálnímu osudovému finále - a fanouškům Nicka Cavea je to samozřejmě jasné ještě dřív, než si koupí lístek do kina. Spokojeni budou i s hudbou, kterou si vzal pod patronát.
Zato budou pravověrní fandové Caveových fatálních tragédií asi trochu zklamáni kvůli finále. Jistěže z toho všechny postavy nevyjdou bez krvavých šrámů, ale namísto starozákonní destrukce přijde závěr o něco meditativnější.
Logiku příběhu ale drží velmi přesně, naopak dodává vyprávění o pomstě, omylech, tápání, mnoha tvářích spravedlnosti, slabostech i síle vůle ještě uvěřitelnější hloubku a plastičnost.
