Jen za posledních několik měsíců ta značka ulpěla na řadě veřejných figur i figurek. Někdy na základě jejich postojů k ruské válce proti Ukrajině, jindy v souvislosti s energetikou nebo doznívajícím covidem.
Jaromír Nohavica je tak pro svou neochotu zříci se medaile z Putinových rukou zase už "kolaborantem z Těšína". Miloš Zeman a Václav Klaus jsou pro mnohé kolaboranty Kremlu. A titulu Putinova kolaboranta se nakonec dočkal i Andrej Babiš. Jaromír Soukup v březnu zase na své TV Barrandov obsáhle vysvětloval, proč jsou pro něj největšími českými kolaboranty dneška Jiří Paroubek, Antonín Baudyš nebo Jiří Vyvadil.
Podcast Přepište dějiny věnovaný pojmu kolaborant si můžete poslechnout zde:
Pro jinou část názorového spektra jsou pak ministři Lipavský (Piráti) a Černochová (ODS) kolaboranty s Evropskou unií a NATO. Za své prokremelské názory si tento cejch vysloužil poslanec SPD Jiří Kobza, jeho stranický šéf Tomio Okamura pro změnu při projednávání programového prohlášení Fialovy vlády řekl, že kabinetu důvěru nedá, protože nebude "kolaborovat s kolaboranty".
A tak pořád dokola. Nakonec není v české politice pro samého kolaboranta kam šlápnout. Jsou ve vládě i opozici, ve sněmovně i mimo ni, na Hradě i v podhradí.
Samotný pojem kolaborace ve zdejších podmínkách jednoznačně odkazuje k období protektorátu. Před ním se u nás nijak zásadně nevyskytoval. Ve smyslu spolupráce s nacistickou mocí se začal používat ve složitých podmínkách okupované a rozdělené Francie, když někteří exponenti tamního režimu vybízeli k racionální, především ekonomické kooperaci s okupanty.
U nás především vlivem poválečných retribucí a následně v důsledku masivního využití komunistickou propagandou získal nádech zrady, a to hlavně v politice a kultuře. Spolupráci ekonomickou, kolaboraci českých zbrojovek a strojního průmyslu, nemáme v našich zeměpisných šířkách ve zvyku příliš připomínat. Podob české kolaborace přitom bylo mnoho a rozhodně nenabízejí jen černobílé obrázky.
Patrně nejzřetelnějším příkladem nejednoznačnosti tohoto pojmu jsou postavy z počátečních měsíců a let protektorátu. Třeba premiér Alois Eliáš. Muž, který sice formálně spolupracoval s okupační mocí (jako premiér ostatně ani nemohl jinak), ale skrytě byl přitom napojen na benešovský exil a podporoval domácí odboj. Prezident Emil Hácha zase minimálně do Heydrichova nástupu své vědomé spolupráce s okupanty využíval ve prospěch některých skupin obyvatel, ne-li země jako celku. Připomínán je v této souvislosti třeba fakt, že se mu podařilo vyreklamovat české studenty z koncentračních táborů.
Když dnes mluvíme o kolaborantech, nejčastěji zaznívá jméno Emanuela Moravce. Muže, kterého právě atentát na Heydricha vynesl do nejvyšších mocenských sfér, se poměrně záhy začali obávat i jeho "kolegové". Část z nich, třeba vlajkařský vůdce Jan Rys-Rozsévač, jej totiž předtím kritizovala.
Zatímco oni ve Vlajce hleděli už ve třicátých letech k italskému fašismu a následně německému nacismu, Moravec obdivoval Masaryka a doufal v Benešovu politiku. Zvrátilo to až zhrzení Mnichovem. Proto jej mnozí vnímali jako konjunkturalistu. Když se tedy Moravcovi podařilo vyšvihnout nad ně, Vlajku zrušil, a třeba konkrétně Rozsévač pak roku 1942 skončil v Dachau. Koncentrační tábor sice přežil, ale v roce 1946 byl odsouzen za kolaboraci a popraven.
Příběhy o tom, jak se čeští kolaboranti požírali mezi sebou, zkrátka dnešní vnímání tohoto pojmu problematizují. Stejně jako osudy parašutistů, kteří se po výsadku z Anglie dostali do tak neřešitelné osobní situace, že hledali východisko v nějaké formě spolupráce.
Zdánlivě jasný případ Karla Čurdy relativizují osudy jiných. Například příběh parašutisty skupiny Zinc Viliama Gerika. Ten byl se skupinou omylem shozen na Slovensku a po těžkých peripetiích se dostal do Prahy, kde mu selhaly záchytné adresy. Přihlásil se tedy na policii a nakonec i uvolil ke spolupráci, do které se ale nehrnul. A tak Gerika už roku 1943 čekal Pankrác, Terezín, a nakonec Dachau, kde jej zastihl konec války. Popraven byl pak spolu s Čurdou, i když se jejich osudy dost odlišovaly.
Osudy českých kolaborantů za protektorátu byly zkrátka pestré. Mnozí z těch, kteří jsou k nim dnes přirovnávání, přitom nemusí řešit žádná dilemata. Nehrají rafinované dvojí hry jako Eliáš, nepropadají všepožírajícímu strachu jako Moravec, nejsou vystaveni zkouškám jako Gerik. Jejich postoje by si tedy zasloužily mnohem civilnější, méně historicky zatížená, ale především výstižnější označení.
Vítejte u podcastu Přepište dějiny, k poslechu na platformách Soundcloud, Spotify, Spreaker, Google a Apple.
