Je to jako scéna z napínavého filmu: hubený intelektuál, rodák z Kutné Hory, zarputile běhá po strmých skotských kopcích, pod vedením britských instruktorů se učí tichému zabíjení, boji zblízka, střelbě i práci s výbušninami. Píše se podzim 1941, nacisté vítězně válcují Evropu a Jiří Louda, kterému je sotva dvacet, se přihlásil k parašutistům. Chce za každou cenu bojovat, a proto absolvuje ostrý výcvik určený příslušníkům zvláštní úderné jednotky.
O několik týdnů před ním na stejném místě projdou podobným kurzem Jozef Gabčík s Janem Kubišem. Skotský trénink však nakonec paradoxně zabrání Loudově vyslání do okupované vlasti - a tím mu zachrání život. Stačí k tomu nenápadná králičí nora. O ni si při jednom banálním skoku Louda pochroumá pravé koleno. Bolest se sice na čas utiší, avšak když je o rok později vybrán jako telegrafista do tříčlenné paraskupiny Bronse, zranění se mu v tělocvičně obnovuje. Lékař konstatuje zlomený meniskus a nadšený voják je vyřazen z akce. Později se dovídá o tragickém osudu Bronse, která byla na palubě letadla poblíž Mnichova sestřelena a nikdo nepřežil.
Podcast s Jiřím Loudou si můžete poslechnout zde:
Jiří Louda, jenž žil v letech 1920 až 2015, byl vším možným: studentem, vojákem, emigrantem, legionářem, parašutistou, vězněm, dělníkem i knihovníkem. Jeho život se podobal horské dráze. Vysoký, hubený muž, distingovaný vzdělanec, heraldik evropského významu a vyznavač suchého anglického humoru, plukovník, skutečně unikl jen máločemu ze zdejší novodobé historie. Byl ovlivněn nadšením a étosem první republiky, prošel západním odbojem i komunistickým vězením, v normalizačním bezčasí utíkal do vnitřní emigrace, dožil se rehabilitace a nakonec se podílel na tvorbě českých státních symbolů.
Jeho poválečný návrat do osvobozené Prahy byl hořkosladký. Setkal se s otcem i bratrem, kteří prošli nacistickými kriminály, ale také prožil rozčarování z nových poměrů, které už ze zákulisí dirigovala sovětská NKVD. Měl pocit, že se vrátil do úplně jiné země. V březnu 1949 byl propuštěn z armádní služby, následně jej StB zatkla v rámci Akce D, což byl zátah na bývalé důstojníky, kteří sloužili u zpravodajské služby. Šlo o likvidační program, jejž však Státní bezpečnost z rozličných důvodů "nedotáhla". Louda tak bez soudního řízení strávil rok v mírovském vězení.
Po propuštění pracoval v podřadných zaměstnáních, až si za pomoci přátel našel místo v univerzitní knihovně v Olomouci, která se na téměř čtvrtstoletí stala jeho hlavním působištěm. Tehdy se konečně mohl naplno pustit do svého heraldického díla.
V 60. letech začal psát odborné články do britských časopisů a v zahraničí i doma mu vycházely první publikace, například Znaky československých měst, České erby, Znaky evropských měst či Erby a rodokmeny vládnoucích rodů. Významnou kapitolu jeho heraldického díla představuje podíl na tvorbě československých a českých státních symbolů. Roku 1992 byly jeho návrhy schváleny, a Jiří Louda se tak stal autorem českého velkého státního znaku, malého státního znaku a prezidentské standarty.
Po roce 1990 se také dočkal morální a politické rehabilitace, byl povýšen na plukovníka a roku 2000 z rukou prezidenta Václava Havla převzal medaili Za zásluhy.
V Loudově vyprávění, fotografiích, válečném deníku i rozličných dokumentech se neodbytně a v různých podobách stále vrací heraldikova základní zkušenost - z rodových ani národních dějin se nemůžeme vyvléci ani vysvléci, ledaže bychom tím popřeli vlastní identitu a genetické vklady.
Vítejte u podcastu Na cestě, jeho dnešní díl Miloš Doležal věnoval jedinečnému životnímu příběhu Jiřího Loudy. K poslechu na platformách: Soundcloud, Spreaker, Google Podcasts, Spotify i Apple Podcasts.
