Jak vyplývá z více než osmisetstránkové publikace nazvané Zbyněk Fišer - Egon Bondy a Státní bezpečnost vydané Muzeem paměti XX. století, nešlo jen o to, kolik hlášení dotyčný podal. Zbyňkovi Fišerovi, jenž žil v letech 1930 až 2007, poskytoval kamarádšoft s politickou policií po dlouhá desetiletí "klid na práci".
Zjevně neudával pod tlakem, naopak tak činil velmi ochotně, z ideologických pohnutek či za drobná přilepšení, jako byly večeře s estébáky ve společnosti jejich manželek. Bondy udával v různých dobách, pod několika krycími jmény a v podstatě každého, s kým se stýkal: underground, výtvarníky, pedagogy a další.
Absurdita byla v některých případech dovedena k dokonalosti, když byl Bondy nasazen na někoho ze svých blízkých a on na něj, přičemž se udávali vzájemně. Podobně donebevolající je skutečnost, že zatímco spisovatel mohl zjevně bez hrozby reálné kriminalizace tvořit vlastní texty, čtenáři byli popotahováni za jejich pouhé přechovávání.
Egon Bondy postupně prošel okouzlením trockismem, maoismem, anarchismem, ba i fašismem, jak naznačuje jeho verš "Všechno co je fašistické / je mi velmi sympatické". Lidi ve vlastním okolí vnímal jako zdroj příjmů, od něhož je možné si půjčovat a nevracet. Byl megalomansky přesvědčen o své genialitě literární, ale také morální. Coby revolučnímu marxistovi mu bylo lhostejné, že za totality mohl ublížit lidem, kteří "skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus". A zároveň se nezdráhal udat třeba i marxistu a disidenta Petra Uhla. Bondyho "životní logika se vyznačuje absencí jakékoliv logiky", komentuje to Miroslav Vodrážka v knize.
Ta sestává ze dvou částí, o něco obsáhlejší je ta dokumentační, v níž historik a ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek shromáždil fascinující množství bondyovských dokumentů. Vše zasazuje do kontextu a věcně komentuje.
Podstatu publikace však tvoří třísetstránkový interpretační esej badatele Ústavu pro studium totalitních režimů a někdejšího undergroundového muzikanta Miroslava Vodrážky. Ten na sebe klade přísná pravidla, za všech okolností se drží faktů - i proto se nejedna citace z archivů na jeho stránkách opakuje. Vodrážka na to sám upozorňuje; nejde o duplicitu, ale nasvícení výroku či záznamu v jiném kontextu.
Případná námitka, že badatelé vycházeli primárně z nedůvěryhodných archivů StB, neobstojí. Záznamy mají svou kontinuitu a nejednou se potvrzují křížem z různých zdrojů. Vše samozřejmě doplňují prameny literární či verbální při setkávání s pamětníky.
Vodrážka trpělivě, ale nesmlouvavě boří bondyovský mýtus, který dosud přežíval také v části někdejšího undergroundu. Opíral se mimo jiné o fakt, že dnes již nežijící politický vězeň Ivan Martin Jirous svého času Bondymu jeho selhání odpustil. Mnohokrát vězněný Jirous však nevěděl zdaleka o všem, co měl jeho známý na svědomí.
Za "hluboce nemravnou argumentaci" pak Vodrážka označuje Jirousova následující slova: "Bondy byl bytostně zbabělej. Když na něj udeřili, tak se prostě pos*al a řek’ jim i to, co nebyla pravda. Ale nikdy nepráskal na mě ani na Plastiky", myšleno hudební skupinu The Plastic People of the Universe, která zhudebnila některé Bondyho texty.
Vodrážka tento přístup pokládá za přezíravý, podle něj tím Jirous vytvořil pozici jakéhosi výběrového prostředí. Jako by práskat na obyčejné máničky mělo jinou etickou relevanci než donášet na nosné postavy undergroundu. Tady lze s Vodrážkou polemizovat: výrok nemusí demaskovat vědomí nějaké exkluzivity či nadřazenosti, ale prostý fakt, že Jirous neměl s Bondym tuto osobní zkušenost. Miroslav Vodrážka ovšem jedním dechem dokumentuje, kolik lidí z undergroundu Bondy skutečně udal.
Byť se kniha primárně zaměřuje na jeho politické a společenské působení, ve druhém plánu zpochybňuje i Bondyho pozici spisovatele. Roky omílaná premisa, že psal vždy pravdu a jen v pravdě, se pod tíhou faktů hroutí. I literatura mu nejednou sloužila jako sebepotvrzující rámec. Jeho knihy, které mají být biografické, se náhle jeví jako doslova dezinterpretační. Co pak z takové literatury zbývá? Nehledě na správný postřeh autorů, že například Bondyho dystopie Invalidní sourozenci z roku 1974 se nemohla stát "biblí undergroundu", jak bývá někdy nazývána, už jen pro pochvalné zmínky o komunistických vůdcích Vladimiru Iljiči Leninovi a Mao Ce-tungovi v ní obsažené.
Vodrážka fundovaně kritizuje i Bondyho filozofická díla. V jednom například oponentka jeho kandidátské práce rozpoznala "naprostou nekritičnost" a "úplnou spekulační volnost".
Po roce 1989 se Egon Bondy přestěhoval nejprve do Telče a potom natrvalo do Bratislavy. Zjevně to nebyl protest proti rozdělení Československa, jak tvrdil. Po zveřejnění seznamu spolupracovníků StB se jeho pozice v Praze začala hroutit. Ve slovenské metropoli zemřel roku 2007 na následky popálenin poté, co mu od vlastní cigarety vzplanulo pyžamo. Bylo mu 77 let.
Donedávna také v západní části bývalé federace mnozí podléhali Bondyho tvrzením o sobě samém. Ta by se měla nyní, po vydání Vodrážkovy a Blažkovy knihy, definitivně rozpadnout v prach. Egon Bondy neudával proto, že by příliš mluvil při výsleších, nebyl rozpustilou postavičkou známou z některých próz Bohumila Hrabala ani duchovním předchůdcem pražského undergroundu. Potkáváme zcela jinou osobnost: nechutný udavač, příležitostný zlodějíček, chorobný lhář, megaloman.
Je pozoruhodné, kolik autorů i po roce 1989 pomíjelo náznaky jdoucí tímto směrem. Bondyho příběh vyprávěli téměř jako heroický, a zároveň sympaticky potrhlý osobní vzdor vůči totalitě. Jiní - například výtvarníci Vladimír Boudník či Mikuláš Medek - naopak už v 50. letech pojali podezření, že Bondy je vlastně "kavkou Bezpečnosti".
Pohled na Egona Bondyho už nikdy nebude jako dřív. Jde o zásadní práci o člověku, který se náhle jako tak zásadní sám vůbec nejeví.
Kniha
Petr Blažek a Miroslav Vodrážka: Zbyněk Fišer - Egon Bondy a Státní bezpečnost
Vydalo Muzeum paměti XX. století 2025, 880 stran, 800 korun.
