Istanbul v mlze vypadá menší, méně přeplněný a prostší, jak si ho pamatuji z dětství, konstatuje držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006. Také jeho vztahu k městu, ve kterém strávil všech 72 dosavadních let života, je věnována nová výstava v pražském Centru současného umění Dox. Potrvá do 6. dubna příštího roku.
Nejznámějšího tureckého romanopisce představuje v méně známé poloze jako výtvarníka nebo fotografa. A začíná právě pohledem z jeho balkonu na Bospor, průliv oddělující asijskou a evropskou část metropole. Orhan Pamuk tuto část města opakovaně maluje i fotografuje, tak jako ve svých knihách píše o pnutí mezi východní a západní tradicí.
"Když jsem se narodil, Istanbul měl dva a půl milionu obyvatel. Dnes v něm žije až 17 milionů lidí. A já ten rozvoj celý život pozoruji," říká Orhan Pamuk v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Na dotaz, co z jeho dětství vydrželo, hned zmiňuje Pasabahce, "nejkrásnější ze všech lodí". Poprvé vyplula roku 1952, kdy se narodil. A když mu bylo šest, jeho otec požádal kapitána, aby zahoukal, až bude míjet jejich dům. "Otec i strýc dokázali identifikovat loď v mlze jen podle její siluety. Lidé v Istanbulu obecně mají ke svým lodím podobně úzký vztah jako třeba děti k autobusu, který je každý den přepravuje do školy. Pasabahce poznám vždycky. Dodnes vozí lidi na Princovy ostrovy nebo přes Bospor," říká Pamuk a ukazuje na mobilním telefonu, jak koráb letos v létě vyfotografoval.
Pořád ve stejném městě
Spisovatel momentálně dokončuje semestr na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde už skoro dvě dekády tráví část roku jako profesor srovnávací literatury. Na svátky se ale vrátí do Istanbulu. V únoru by pak měl přiletět do Prahy, aby pokřtil český překlad svého nejnovějšího románu Morové noci a prohlédl si výstavu v Doxu. Ta ukazuje, jak se v jeho tvorbě slovo potkává s obrazem.
Orhan Pamuk odmalička maloval. "Do svých 22 let jsem byl dokonce přesvědčený, že se stanu malířem," vzpomíná. Tři roky studoval architekturu na Istanbulské technické univerzitě, až poté přestoupil na žurnalistiku a roku 1974 se začal naplno věnovat psaní. Spojitosti mezi výtvarným uměním a literaturou však autor románů Černá kniha, Jmenuji se Červená nebo Sníh hledá dodnes. Výstava v Doxu dává nahlédnout třeba do jeho deníků, kam si barevně kreslí. Výbor z nich letos na podzim vydal knižně pod názvem Memories of Distant Mountains.
První část pražské přehlídky je věnována výhledu od Pamukova psacího stolu. Je tu video z jeho bytu, zvuková nahrávka, na stěnách pověšené akvarely nebo kresby racků. A také několik z více než tisíců jeho fotografií Bosporu, které rovněž publikoval knižně. V doprovodném textu spisovatel líčí, jak se někdy hrotem pera už téměř dotkne papíru, když vzhlédne a zadívá se před sebe. Třeba na hedvábný závoj mlhy zakrývající kupoli nedaleké Cihangirovy mešity. V hlavě mezitím zdokonaluje větu, kterou chtěl napsat. "Obrátil jsem se ke krajině, protože jsem si myslel, že v ní najdu řešení svého problému? Ne. Učinil jsem tak v domnění, že by mi výhled na krajinu mohl pomoci soustředit myšlenky," vysvětluje.
Pamukova představivost "vyžaduje, abych zůstal ve stejném městě, na stejné ulici, ve stejném domě a pořád měl stejný výhled". Nedávno se sice po desítkách let musel přestěhovat a kvůli riziku zemětřesení byt opustit, našel si však jiný na stejné ulici s identickým výhledem na město.
Tomu věnoval svou knihu Istanbul z roku 2005, v níž vzpomínky na dospívání prolnul s historií turecké metropole. "Mám rád Istanbul v zimě. Připomíná mi dětství, kdy to bylo velmi melancholické, smutné a chudé město. Měli jsme pocit, že žijeme na okraji Evropy a nemáme před sebou žádnou budoucnost," vzpomíná Pamuk na 50. a 60. léta minulého století.
Tehdy podle něj Istanbul stále tesknil po někdejší slávě Osmanské říše a mladý muž kolem sebe pociťoval jakousi kolektivní melancholii či všeobecnou rezignovanost. Když o tom ale začátkem tisíciletí napsal, u mladších čtenářů narazil na nepochopení. "Lidé, kteří zažili pozdější ekonomický boom, mi říkali: tohle není náš Istanbul, ten náš je veselejší a barevnější. Jenže poslední tři čtyři roky kvůli špatným ekonomickým rozhodnutím vlády Turci zase zchudli. Méně konzumují, méně si užívají, jsou smutnější a naštvanější. Takže ta nálada se možná trochu vrací," uvažuje.
Pouliční prodejci
Vztah k městu si vytvářel odmalička. V knize popisuje, jak před hádkami rodičů utíkal do ulic a koukal do oken zdánlivě šťastných cizích domácností. "Později jsem chodil za školu. To už byli rodiče rozvedení a babička mi vyhrožovala, že jestli se místo vyučování zase půjdu toulat, udá mě na policii," vypráví spisovatel. Čerstvě dospělý pak v ulicích hledal útěchu jako student architektury, který si pozvolna uvědomuje, že se tímto oborem nechce zabývat celý život.
Výstava v Doxu se jmenuje Útěcha věcí. "Ulice mi také vždy nabízely útěchu. Jako by dokázaly odpovědět na můj smutek a osamocení nebo mi pomáhaly urovnat si myšlenky. Člověk šel ven, ale na procházce se zároveň nořil hlouběji sám do sebe," vysvětluje.
Dnes v terénu mimo jiné hledá inspiraci, což přibližuje výstava. Její součástí je místnost plná fotografií, které Pamuk pořídil v odlehlých čtvrtích Istanbulu poté, co si v novém tisíciletí koupil digitální zrcadlovku Canon.
Tehdy mu kvůli jeho výrokům o turecké historii chodily výhrůžky smrti, a tak měl bodyguarda. "Nejdřív mi to nebylo příjemné, ale pak jsem pochopil, že se díky němu mohu odvážit i tam, kam bych sám nešel. Mohl jsem se procházet po nebezpečných ulicích a nahlížet lidem skoro až do kuchyně. Objevil jsem tam cenné detaily," popisuje, jak poznával zejména imigrantské čtvrti na krajích města.
Jeho fotografie zachycují noční ulice zalité oranžovým světlem lamp. Kluky hrající fotbal, zákazníky před čajovnou na plastových zahradních židlích i toulavé psy. "V té době se do Istanbulu stěhovali především lidé z východu země, Kurdové i Turci. A já se rozhodl o nich napsat, takže jsem je pro svou potřebu šest let zpovídal a dělal s nimi rozhovory," vysvětluje Pamuk, jak vymýšlel dnes už také česky vydanou prózu nazvanou Cosi divného v mé hlavě.
Její hrdina Mevlut pracuje jako pouliční prodavač lehce alkoholického nápoje zvaného boza. "Je to román o rozvoji města, o lidech, co se do něj přistěhovali v šedesátých a sedmdesátých letech. A pro mě to byl zároveň návrat do dětství, protože pouliční prodavači bozy už prakticky vymizeli. Dřív jich ale byla spousta, tak jako jogurt jste nekupovali v plastovém kelímku v supermarketu, ale prodavači s nim chodili dům od domu," vzpomíná.
Na tomto příkladu výstava ukazuje, že fotografování má pro Orhana Pamuka i praktickou rovinu. Slouží jako záminka k poznávání města nebo lidí z jiné společenské vrstvy. Případně poskytuje historické souvislosti.
"Určitě se nepovažuji za nějakého velkého fotografa. Tím byl Ara Güler," zmiňuje prozaik muže, jehož snímky staré metropole zařadil do knihy Istanbul a roku 2018 napsal jeho nekrolog pro deník New York Times. "Ara Güler byl mistr. V podstatě vynalezl celý žánr černobílých, melancholických fotografií starého Istanbulu. Byl zhruba ve věku mého otce. Přátelili jsme se. Vždycky se ke mně choval hrozně ochotně," vzpomíná.
Bodyguardy musel mít Orhan Pamuk kvůli tomu, že v interview pro švýcarský časopis zmínil tureckou genocidu Arménů, při níž v letech 1915 až 1918 zahynulo až 1,5 milionu lidí. Pro část společnosti je však téma dodnes tabu. Nedávný dokument britské BBC ukazuje, jak, když spisovatel přijel k soudu, snažil se ho zlynčovat dav rozlícených nacionalistů. Obvinění z urážky státu sice soud z technických důvodů neuznal, výhrůžky smrti ale Pamuk dostával ještě roky.
Znovu ho turecká prokuratura vyšetřovala v roce 2021 kvůli románu Morové noci, který se odehrává na smyšleném ostrově zasaženém epidemií. Podle žalobce kniha hanobí tureckou vlajku a zakladatele státu Mustafu Kemala Atatürka. Spisovatel, jenž veřejně kritizuje zejména současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a také se zastává Kurdů, nařčení odmítá. "Zároveň se ale nebojím. Ano, státní moc mě vyšetřuje, ale na druhou stranu mi poskytuje bodyguardy, aby mi nikdo neublížil," zmiňuje.
Od oznámení prokuratury uplynuly tři roky a podle Pamuka je ticho po pěšině. "V jednu chvíli to akorát soud v Istanbulu přehrál na soud v Ankaře. Ptal jsem se svého právníka, co tenhle byrokratický tah znamená, a podle něj to nechají vyšumět do ztracena. Samozřejmě s možností, že kdyby se v budoucnu rozhodli mě pronásledovat, mohou obvinění kdykoliv znovu vytáhnout," tvrdí spisovatel.
Muzeum nevinnosti
Orhan Pamuk v turecké metropoli od roku 2012 také provozuje Muzeum nevinnosti. Jmenuje se stejně jako jeho román o nenaplněné lásce mezi Kemalem z bohaté rodiny a jeho vzdálenou příbuznou Füsun. "Kemal je do ní osudově zamilovaný, a tak začne sbírat všechno, čeho se dotkla nebo co mu ji připomíná, až nakonec postaví muzeum," shrnuje spisovatel.
Projekt od začátku koncipoval jako experiment, jak odvyprávět příběh pomocí literatury a umění zároveň. Předměty spojené s románovými postavami jako náušnice, střevíčky, staré pohlednice či truhly se šitím osobně nakupoval na bleších trzích nebo v antikvariátech. Pečlivě je pak naaranžoval v osmi desítkách vitrín, z nichž zhruba polovinu nyní vystavuje Dox. Každá kromě konkrétní kapitoly knihy připomíná okamžik zmrazený v čase, jakési zátiší života ve starém Istanbulu.
"V tom spočívá ta útěcha věcí z názvu výstavy. Jdete se svou láskou do kina, strčíte lístek do kabátu, zapomenete na něj, po dvaceti letech ho najdete a všechno se vám to vybaví. Předměty dokážou přivolat minulost. A také podněcují představivost. Já je nesbíral proto, že bych byl jako hrdina mé knihy posedlý, ale protože jejich prostřednictvím vyprávím příběh," objasňuje Pamuk.
Muzeum už navštívilo přes 300 tisíc lidí, z toho zhruba polovinu tvořili turisté. "Dnes má čtyři zaměstnance a jejich výplaty pokryjí tržby ze vstupného. Do stavby jsem sice investoval vlastní peníze, ale muzeum už je soběstačné a nepotřebuje granty ani dary od miliardářů," zmiňuje hrdě spisovatel, který muzeem letos provedl třeba německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera při jeho návštěvě Istanbulu.
Sám Orhan Pamuk poslední dobou trávil víc času v evropských muzeích: nejprve ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany a posléze v mnichovském Lenbachhausu zkoumal tamní kolekce a vytvářel osobité instalace, které teď ukazuje v Doxu. Opět jsou umístěné ve vitrínách a představují Pamukovy pomyslné rozhovory se starými i moderními mistry od holandských krajinářů po Paula Kleeho nebo Alfreda Kubina.
Nejosobnější vitrína se jmenuje Já, akrobat. Orhan Pamuk v ní znázornil sebe sama jako provazochodce s tyčí doslovně balancujícího mezi Východem a Západem, respektive literaturou a výtvarným uměním.
"Připadám si tak pořád. Musím udržovat rovnováhu a přecházet tam a zpět, abych se nezřítil do hlubin," vysvětluje autor, který chce dál zůstat jednou nohou v každém světě. "Na jednu stranu třeba sledovat nejnovější dění v západní literatuře. A na druhou poznávat lidi, co právě v těchto dnech přicházejí na kraj Istanbulu a začínají tam nový život. O těch chci totiž napsat svůj příští román," uzavírá.
Výstava
Orhan Pamuk: Útěcha věcí
Kurátorka: Michaela Šilpochová
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 6. dubna 2025.
