Patří k největším českým hudebním revolucionářům a zároveň k autorům z nejtišších. Oldřich Janota byl takový vždy a jiný být nemůže ani na svém nejnovějším albu s názvem Kojoko.

Janota je snad jediný český písničkář, který dokáže vyřknout slova jako luna, aniž by z nich udělal klišé či kýč. Tento specifický způsob, jímž se dostává k původnímu nezčeřenému významu slov, znají jeho posluchači i z předchozích nahrávek. Nebyl by to ale tento věčný hledač a tichý bořitel (vlastních) mýtů, aby opět nešel dál. Jak se dostat za hranu takových archetypálních slov, jako jsou hvězdy, moře a láska? Odpověď zní nečekaně jednoduše: kojoko.

Slovo v názvu nového alba je zvukomalebnou hrou se slabikami. Chtělo by se říct, že neznamená vůbec nic, ale u Janoty je mnoho věcí jinak, než se zprvu zdá. V jeho zaříkávačském podání může kojoko naopak znamenat úplně všechno. Titulní skladba desky v tom navíc není sama - slova a věty bez primárního významotvorného sdělení tvoří na Kojoku podstatnou část Janotových textů, znatelně větší než na minulé, tři roky staré nahrávce Posvěcení nového měsíce.

Oldřich Janota je autor uměřený, až váhavý. Nic nemůže být vzdálenější jeho naturelu než nekontrolované vykřikování na shromážděních letničních církví. Je tu ale jedna zásadní podobnost: mluvení jazyky, tedy vyjadřování se v neexistujícím mystickém jazyce. Tohle není dadaistická hra se slabikami, Janota mluví ke svému posluchači na nové desce vlastním modlitebním jazykem. Modlí se před ním, modlí se za něj, vtahuje ho do jeho vlastního středu jako pomalý vodní vír. "Nazvěme to libozvučné slabiky, rozšíření si možností. Je důkazem živosti jazyka, že si tato umělá jazyková sdružení na sebe postupně nabalují do té doby neznámý obsah," říká Janota ke svým novotvarům. "Takové texty nevznikají psaním, nýbrž prozpěvováním, trylkováním," dodává. Spíš než na modlitebních akcích se inspiroval ptačím zpěvem.

Své minimalistické období má Oldřich Janota už za sebou, přesto poučen jím opakuje rytmické formy, drobně je pozměňuje a opět se vrací k výchozímu riffu. Se slovy je to podobně, autor jimi šetří, čím méně jich vysloví, tím hlouběji jimi pronikne.

Kojoko je album, které má doslova hitový potenciál. Skladby jako Sútra bílých koní, Rameno řeky či Peříčka mají nesmírně silnou, zapamatovatelnou, až líbivou melodii. Takové skladby by se mohly z fleku hrát v rádiích. Janota se ani takového úskalí nebojí, ví totiž, co s ním. Bob Dylan v posledních letech své slavné skladby z 60. let nejednou doslova zahazuje, pitvoří se, skřehotá, jen aby nemusel naplno zazpívat Like a Rolling Stone. Janota to dělá jinak: zpívá, ale melodii poněkud skrývá, nabízí ji zdrženlivě, posluchač se k ní musí dostat, nalézt si ji. Není to samoúčelné čekání; kdyby se autor tohoto textu nebál velkých slov, napsal by, že je to příprava na zázrak. Raději ale zůstane u toho, že je to cesta k jakési prapůvodní hudební přirozenosti. Janota navzdory mnoha současným tendencím připomíná, že evropská hudba primárně vznikla jako nositel hudební linky.

Oldřich Janota se na obalu desky skrývá za hudebním uskupením Ora pro nobis. To jeho skladby interpretuje (a žije, chtělo by se dodat) několik posledních let. O generaci mladší zpěvačky Romana Šilhavá, Lubica Christophory a Tereza Podobská svými garfunkelovsky čistými hlasy vytvářejí s Oldřichem a jeho synem Sebastiánem pevný celek, jakousi meditativně hudební akční jednotku pomalého nasazení.

Kojoko bylo nahráváno v letech 2011 až 2013, některé skladby jsou o něco málo starší. Kompaktní disk byl nyní na svět přiveden péčí autora a jeho přátel, zasílání nosičů si vzal za své sám Janota. Nejen v autorském přístupu, ale i ve způsobu, jak osobně propojit hudbu s posluchačem, jde o typický případ "do it yourself", nekomerčního stylu "udělej si sám" a po svém. Ano, tento disk je skutečně kompaktní - a to i v původním významu tohoto slova.