Haruki Murakami. Poslední měsíce to byl právě on, na koho se nejvíce sázelo jako na vítěze letošního nobelovského klání v kategorii literatura. Neuspěl. Stejně tak Nobelovu cenu nezískali syrský básník Adonis, písničkář Bob Dylan či Thomas Pynchon.
Přesně ve 13 hodin padlo z úst švédského spisovatele a člena Švédské královské akademie jiné jméno - letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu se stal čínský romanopisec Mo Jen. V odůvodnění akademici napsali, že cenu udělují tomu, kdo "v halucinačním realismu spojuje lidové příběhy historie se současností".
Českému čtenáři zatím neznámý autor (nakladatelství Dauphin připravuje k vydání některé z jeho povídek) se narodil 17. února roku 1955 jako Kuan Mo - pro pseudonym Mo Jen se rozhodl na proto, že dle svých slov "říká ve svých knihách víc, než chtějí Číňané slyšet". Původ pseudonymu má přitom kořeny v autorově dětství, kdy jej slovy mo yan ("nemluvit") častovala babička, protože říkal věci, o kterých bylo za Velkého skoku a Kulturní revoluce zapovězeno mluvit.
Jeho dospívání poznamenala událost tak typická pro komunistické režimy všech zemí - ještě předtím, než se komunisté v Číně chopili moci, zakoupil jeho dědeček malý pozemek a políčko o ploše 1,5 hektaru se stalo pro rodinu prokletím. "Kulaci" byli trnem v oku komunistům českým jako čínským.
Vyhazov ze školy a armáda
Po začátku Kulturní revoluce byli Mo Jenovi rodiče posláni na převýchovu, on zůstal s babičkou a sestřenicí. Když se vzepřel učiteli (nevydržel "nemluvit"), vyhodili jej ze školy. Živil se jako rolník, sbíral bavlnu, od osmnácti pracoval v továrně na zpracování oleje. Ke snídani znal kůru ze stromů nebo trávu, k obědu shnilé ovoce a zeleninu. Večeři neznal vůbec.
Nakonec v roce 1976, s koncem Kulturní revoluce, vstoupil do armády. A právě armáda mu poskytla útočiště a držela nad ním (stejně jako dnes) ochrannou ruku - Mo Jen píše a vydává knihy, které otevřeně kritizují čínskou společnost. Především romány Krev a mlíko (1996) a Země alkoholu (1993), který vyšel jen čtyři roky po masakru na náměstí Nebeského klidu, by politická cenzura v Číně nedovolila nikdy vydat. Kdyby ovšem autorem nebyl armádní důstojník, kterého si armáda sama vychovala a je na něj hrdá a pyšná.
Druhý čínský laureát Nobelovy ceny za literaturu
Za své literární dílo, které kromě již zmíněných zahrnuje například romány Rajský zpěv o česneku (1988), Santalová muka (2001), Strasti životů a smrtí (2006) či zatím poslední Žabí děťátka (2009), získal Mo Jen nepočítaně literárních cen či nominaci na ně - za všechny jmenujme například Mao Dun Literature Prize pro rok 2011.
Za své nejsilnější inspirační zdroje označuje Williama Faulknera a Gabriela Garcíu Márqueze, jeho tvorbu ovlivnili i velikáni literatury evropské James Joyce, Franz Kafka, Günter Grass či Albert Camus.
Popularitu Mo Jen v Číně získal zejména poté, co známý čínský režisér Čang I-mou (např. Klan létajících dýk) natočil v roce 1987 podle jeho románu film Rudé pole. Snímek získal v roce 1988 na mezinárodním filmovém festivalu v Západním Berlíně Zlatého medvěda.
Letošní rok přinesl čínskému autorovi, jehož osudy jsou stejně spletité a neuvěřitelné jako osudy jeho hrdinů (ponejvíce čerpá ze zážitků, které prožil v rodné vísce Gaomi), ocenění nejprestižnější - po Kao Sing-ťienovi se stal druhým čínským držitelem Nobelovy ceny za literaturu a s ní spojené prémie ve výši 8 milionů švédských korun (v přepočtu necelých 23 milionů korun).
