Když se řekne Petr Šabach, většina lidí si automaticky vzpomene na filmy Jana Hřebejka Pelíšky nebo Pupendo. Ty sice zachovávají náladu spisovatelova vypravěčství, velkou část jeho předloh ale nechaly nedotčenou.
Není vyloučeno, že autorovo dílo teď zažije novou vlnu zájmu právě proto, že si Češi budou chtít "doplnit vzdělání". Nebo si naopak počkají, co jim ještě režisérsko-scenáristická dvojice Hřebejk-Jarchovský ze Šabachova díla naservíruje, byť počítejme s tím, že filmaři budou z piety ke kamarádovi se zbytkem látky pracovat velmi citlivě.
Česká mužská próza posledních tří dekád se motá v kruhu něžných outsiderů, které vnější okolnosti dovedou k nějakému cíli, katarzi.
Šabach na to šel obráceně. Jeho něžní outsideři se potkají u jednoho stolu a stávají se muži činu. Dirigují děj, a když už si něco nechají diktovat, je to proto, že je někdo aktivnější přehrál. Nemůže za to pasivita ani rezignace. V činech a gestech tkví jádro Šabachovy humoristiky. Dobrá anekdota přece nevzniká tak, že se "něco stalo", ale že se někdo zvedl a něco provedl.
Jak to bude se štamgasty?
Aktivitu svých postav v sobě měl i sám spisovatel. Autor tohoto textu měl to štěstí, že byl několik let Šabachovým studentem. A Petr Šabach byl nenechavý stejně jako jeho hrdinové. Vymýšlel výlety, večírky, různá setkání, dokázal skvěle tmelit kolektiv.
Brával nás, mladé studenty, do staromileckých stolních společností. Dlouho jsme pak rozmlouvali, nakolik jsou takové štamgastské spolky dozvukem minulých generací a zda u nás někdo tradici ponese do budoucna. Nešlo jen o pivní plkání, hospoda k Šabachovu dílu pevně patřila.
Těžil stejně jako Bohumil Hrabal z poetiky hospodských pábitelů, což jeho dílo v kontextu současné české prózy ještě výrazněji profilovalo.
Dostal se tak do jedinečné vypravěčské role, která je čtenářům srozumitelná, ale momentálně nemá následovníky. Nejde jen o pokračování hrabalovsko-šabachovské poetiky, ale o humoristické romány obecně.
Po Petru Šabachovi zkrátka v současné české literatuře zůstane obrovská díra. Není pochyb o tom, že ji časem někdo zasype, humoristická próza má v našem regionu pevnou tradici a Petr Šabach byl jen posledním vrcholným představitelem v řadě.
Najít následovníky chvíli potrvá, naštěstí do té doby máme co číst. Opilé banány nebo Hovno hoří spolehlivě rozesmějí i po letech.
