Jde jen o střípek ze vzpomínek manželky jednoho z hrdinů fiktivního motorkářského klubu, právě toho, kdo byl ochoten nechat se za své přesvědčení i zabít. Jak ta scéna dopadne, se dozvíme až mnohem později.
Film režiséra Jeffa Nicholse, který od uplynulého čtvrtka promítají česká kina, vypráví příběh o vzestupu a pádu smyšleného motorkářského gangu. Jakkoli jde o jedno z klasičtěji natočených děl autora snímků Bahno z Mississippi nebo Půlnoční dítě, opět pozoruhodně osciluje mezi tradičním hollywoodským vyprávěním a jeho lehkým podrýváním či zpochybňováním. Už tím, že jde jen o volné pásmo vzpomínek, o epizodicky vyprávěný, náladotvorný film, v němž se romantický pohled na svobodomyslnost všeho druhu mísí s mnohem temnějšími konturami odhalujícími, kam podobné snění často vede.
Motorkáři vycházejí z knihy fotografa Dannyho Lyona, jenž trávil mnoho času se členy skutečného motorkářského gangu z Chicaga. V hraném filmu vystupuje coby student fotografie, dychtivý nejen zachytit co nejrealističtěji život vyznavačů rychlé a hlučné jízdy, ale také zaznamenat vzpomínky manželky toho nejdivočejšího ze všech.
Benny v podání Austina Butlera je jakýmsi ideálem, tím, co by všichni ostatní chtěli žít, ale nemají na to odvahu. Benny nic neřeší, jen přidává na plynu, rodinu či starosti o vlastní bezpečí nechává daleko za sebou, zároveň dovede být extrémně umanutý. Přítelkyni a o pět týdnů později už manželku Kathy hranou Jodie Comerovou ostatně získá tak, že ji nejprve sveze na motorce. Tu pak zaparkuje před dveřmi jejího domu, kde sedí a kouří celou noc a celý den, až její původní přítel ztratí nervy, nasedne do pick-upu a zmizí.
To šéf Vandalů Johnny je úplně jiný případ. Tom Hardy ho hraje jako taťku, který se o všechny postará, má manželku, děti, práci. Zkrátka úplně obyčejný řidič kamionu, který jednou v televizi uviděl Marlona Branda a začal si plnit sen. Jen jeho koníček přerostl do poněkud monstróznějších rozměrů než u mnoha jiných "taťků".
V jedné scéně Johnny sleduje černobílý zrnitý obraz televizoru a fascinovaně opakuje Brandovy repliky z klasického "bikerského" snímku Divoch natočeného roku 1953.
V tento moment režisér a scenárista Nichols dává najevo, že jeho film není prostý sebereflexe. Vždyť právě Hardy svým způsobem celou kariéru napodobuje osobitý a lehce urputný projev Marlona Branda. A Nichols ví, že konstruuje jistý mýtus, předurčený k tomu, aby se rozpadl. Ta scéna - stejně jako leckteré další - trochu připomíná díla Martina Scorseseho.
Celí Motorkáři jsou variací na Scorseseho Mafiány či další gangsterské snímky. Ty také mnohdy romantizují násilné hrdiny, žijící na hraně či za hranou zákona, podle vlastních pravidel. A také mnohdy ukazují, jak takové organizace rozložil příchod mladých členů, kteří odmítli hrát podle starých pravidel.
Motorkáři vyprávějí mimo jiné o generační výměně, o tom, jak do světa chlápků, kteří rádi pijí pivo, občas se někde servou a na motorce by klidně hrdě jezdili i v řadách policejní motohlídky, vpadnou mladí, vlasatí, silně protisystémoví hoši. Holdují jiným drogám než jen pivu či kořalce a jejich vzdor v sobě nemá nic romantického.
Nichols ukazuje odvrácenou stranu přelomu 60. a 70. let. Byť neposkytuje příliš mnoho společenského kontextu, jasně dává najevo, že romantické sny končí probuzením a vystřízlivěním. Ať už jsou to sny motorkářské, nebo ty v hlavách generace hippies.
Pětačtyřicetiletý autor se snímky jako Úkryt nebo Bahno z Mississippi ukázal coby jeden z nejtalentovanějších vypravěčů nadcházející filmařské generace i jako tvůrce, který se nebojí nečekaně ohýbat populární žánry.
Motorkáři jsou paradoxně v mnohém usedlejší, jakkoli jejich tématem je svobodomyslnost a rebelství. Jenže v tom zároveň tkví jejich síla.
Nichols nevypráví klasický hollywoodský příběh, na to jeho novinka míří k cíli až moc "na volnoběh". Těká, tak jako vzpomínky hrdinky Kathy, skáče mezi časovými rovinami, je to "jen" sbírka historek, to, co uvízlo v paměti ze snů předurčených k neúspěchu a končících toxicky - v mnoha různých významech toho slova.
Film meandruje jako motocyklista pod vlivem rozličných substancí, kličkuje k nejistému, leč tušenému cíli, konvenčnímu publiku nenabízí možnost silněji se napojit na protagonisty, vyznavačům autorovy předchozí tvorby zase nepředkládá dostatek experimentování. Možná právě tento relativně jemný pohyb mezi staromilstvím a potřebou nenápadně podrývat staré jistoty představuje největší devízu filmu.
