Po nedávném gruzínském snímku známém také z karlovarského festivalu Kos v ostružiní představují Mosty gruzínsko-švédského režiséra Levana Akina další suverénní drama o předsudcích. Kromě nich ale pojednává o blízkosti a neobvyklých zákrutách mezilidských vztahů.
Zatímco Kos v ostružiní filmařky Elene Naveriani se zaměřil na první lásku postarší venkovanky a prolamování stereotypů na gruzínské vesnici, Akinova novinka se odehrává v Istanbulu. Těkavý noční život se tu mísí s lyrickými tichými zákoutími, kde se povalují všudypřítomné divoké kočky. Výsledkem je sice nenápadný snímek, který však chytrým vyprávěním a skvěle vystiženými postavami patří k nejlepším loňským festivalovým titulům.
Důchodkyně Lia vyráží do turecké metropole v doprovodu mladíka Achiho, jenž znal její neteř Teklu a výpravu bere jako příležitost vymanit se z područí staršího bratra, který se o něj stará.
Věkem i povahou nesourodá dvojice není v dějinách žánru road movie ničím novým. Levan Akin však umí protagonisty - morousovitou Liu a neklidného floutka Achiho - vykreslit nenápadně, mlčky, jen pozvolna, o to pevněji se však divákům dostávají pod kůži.
Jakmile se hrdinové dostávají do Istanbulu, objevuje se další postava, Evrim, která právě dokončuje tranzici a coby začínající právnička se snaží pomáhat místní trans komunitě.
Režisér nechává dlouho otevřené, co tato chytře vystavěná paralelní dějová linie znamená. Ve spíše pocitovém, nenápadně ubíhajícím snímku spoléhá hlavně na zachycení atmosféry a rozvíjení vztahů mezi protagonisty. A také na specifické pouto mezi sousedními státy Tureckem a Gruzií.
Ústřední aktéři se často vyskytují ve stejné scéně, aniž by se však jejich dějové linie protnuly. Akin sofistikovaně pracuje se střihem i kamerou, neustále vyvolává drobné napětí a otázky, jakkoli cílí spíše na trpělivé diváky než milovníky vyhrocených thrillerů.
Mosty nejsou žádný typický manifest transsexuální problematiky, téma se tu vyjevuje spíše jako rámec obecnějších motivů, mnohem více tu jde o vykreslení rodinných křivd a snahu o jejich nápravu, byť už na ni může být pozdě. Lia a Achi bloumají nočním velkoměstem, které není nehostinné. Sousední turisty umí přijmout s otevřenou náručí či přinejmenším s pochopením. Není třeba vytvářet nějaké střety a kolize. Režisér a scenárista staví příběh z drobných všednodenních epizod, v tom se Mosty podobají snímkům z nedalekého Iránu, které též mají moc svou nenápadnou poetikou zaujmout mezinárodní publikum.
Istanbul ve filmu působí jako živoucí, ale zároveň zvláštně melancholické město, do značné míry vstřícné, svobodomyslnější než upjatá Gruzie, ale na druhou stranu stále plné překážek a předsudků; lenivé kočky se tu potulují s podobnou samozřejmostí jako děti, co se po nocích snaží vyloudit z dospělých nějaký ten drobák.
Akin vynechává známé dominanty metropole, pohybuje se v úzkých uličkách, které si sympatie diváků získávají jiným způsobem než kvalitami architektury. Stačí scéna v nemocnici, kde jedna postava vyplňuje papíry a mezi ně jí skočí pouliční kocourek. A ona je odloží, aby se věnovala tvorovi škemrajícímu o pozornost.
Mosty se chytře vyhýbají tomu, aby byly buď vykreslením diskriminace, předsudků a těžkého života trans protagonistů, nebo naopak aby sršely pozitivní energií. Neteř Tekla, po které se pátrá, představuje spíše unikavý symbol, trans komunita je jen pozadím děje, nikoli středobodem.
Místo důrazu na nepochopení okolí a odmítání, což bývá centrem mnoha filmů s touto tematikou, se drama soustředí na všední těžkosti několika celkem obyčejných postav, lhostejno zda trans, či nikoli.
Mosty kladou důraz především na drobná gesta, sounáležitost, na mlčenlivé pochopení - ať už jde o velké celoživotní bolístky, nebo moment, kdy to Lia přežene s alkoholem a mladík Achi se o svou souputnici až dojemně stará, aniž by to ovšem příliš dával najevo.
Podobné, jemně vystavěné snímky často ztrácí diváka, pokud je tvůrci nedokážou obdařit zdařilým koncem. Levan Akin však vystavil režijně precizní finální scénu, která zcela boří rozdíl mezi happy endem a melancholickým mnohoznačným vyzněním do ztracena. Spojuje bolest s nadějí a podtrhuje vyznění novinky, která je především zprávou o tom, že je vždy čas pokusit se zachovat jinak. Vždy má smysl pokusit se postavit most či alespoň lávku, i kdyby nakonec nevedla až na druhý břeh.
Film
Mosty
Scénář a režie: Levan Akin
Artcam Films, česká premiéra 9. ledna.