Glosa - Říká se, že nejtěžší na festivalu bývá naprogramovat zahajovací film. Musíte na jedné straně najít titul, kterým se neshodíte před publikem, aniž byste vyhnali zástupce sponzorů či politiky z kina. Letošní ročník karlovarského festivalu vsadil na irské hudební retro Good Vibrations sledující osudy belfastské punkové scény ze 70. a 80. let, která se točila kolem kultovního obchodu s gramofonovými deskami Terriho Hooleyeho. Asi si říkali, že film je plný muziky, dobrých úmyslů a zároveň narážek na severoirský konflikt, který přinášel teroristické útoky, atentáty i britskou represi.
Že se to nemusí vždy podařit, svědčí reakce mimo jiné fotbalového komentátora, filmového kritika a taky českého prezidenta Václava Klause, na něhož bylo to severoirské nostalgické pogo trochu moc. Pohotovým zapisovatelům svých myšlenek z iDnesu sdělil, že se podivuje nad tím, jak někdo mohl vybrat takový titul pro široké publikum.
Jistě, snímek dvojice autorů Lisy Barros D´Sa a Glenna Leyburna není tak docela pro všechny. Ničím nepřipomíná romantickou limonádu Once, v němž si Markéta Irglová vyzpívala s Glennem Hansardem před několika lety Oscara. Good Vibrations vibruje na notu spíše nostalgikům, kteří budou znát kapelu The Undertones, Outcasts nebo britské punkáče z dob punku. Tomu nasvědčují i tlumené barvy obrazu připomínající staré obaly gramodesek nebo důsledná stylizace dekorací, které vypadají jako z nějakého vetešnictví. Nakonec i historie jeho vzniku se táhne skrze jedno dvacetiletí.
Ti, kteří se narodili před vynálezem MTV, si připomenou i kolážovité střihy starých hudebních klipů či poetiku punkové zběsilosti, kdy se ještě pogovalo proti policii a britské vládě. Mě osobně štval pouze nasládle vlezlý, jakože vtipný hlas vypravěče, který nám mezi písničkami a sestřihy severoirských násilností vypráví, jak to tehdy bylo. Vždyť například Joe Strummer prohlásil, že v té době byla belfastská punková scéna jedinou nadějí Severního Irska, zmítaného náboženským konfliktem i britskou vojenskou přítomností.
Politické narážky ale nejsou zdaleka tím nejlepším, utvářejí jen obecný a jednoduchý rámec příběhu o tom, že je lepší se věnovat hudbě a třeštit na koncertě než shánět bomby a podnikat atentáty. Strhne nás spíše příběh o tvrdohlavém okouzlujícím tatíkovi Terrim Hooleym (Richard Dormer) s plnovousem a bláznivými nápady, který svůj život obětuje hudbě a prodeji desek. Autoři se uchránili pokušení velkohubé rétoriky a americky střiženého tlachání o jedinci a jeho úspěchu. Kouzlo jejich "vibrací" spočívá v tom, jak výsledek vrší drobné anekdoty o prvních koncertech Outcasts na venkově, o trmácení se pod vlivem alkoholu starou dodávkou či o marném nabízení nových desek hlavním labelům.
Ale upřímně řečeno si přiznejme, že kromě starých slavných písniček, které se tu hrají dokola divákům, není v tom vlastně milém, nekonfliktním filmu nic moc punkového. Sprosté slovo je tady opravdu odvazem a expresivita šedne v impresivních barvách. Autoři nenašli kromě decentních vtípků a dialogů v echt irské angličtině formu, kterou by vyjádřili skutečně podstatu tohoto irského punku. Nic jim nepomůže ani to, že se tu punkeři občas perou, až zůstanou s demolovanou hlavou. V tomto smyslu se mnohem lépe dařilo titulu Michaela Winterbottona 24 Hour Party People, který se nám vybaví i po letech.
To Good Vibrations se ke konci už stávají jakousi sentimentální poctou starému pánovi irského punku Terrimu Hooleyemu, jenž se tu dokonce ocitá na pódiu, aby si zazpíval před davem provolávajícím mu slávu. Skoro by vám ukápla slza, když se dále uvádějí čísla obětí irských nepokojů. Jak vidno, staří, pravověrní punkáči měknou - a ne že ne.
