Pasáže jsou ovšem všechno, jen ne jednoduché. Čtenář s autorem, v duchu teorie Umberta Eca, musí uzavřít jakousi imaginární dohodu: přistoupit na styl vyprávění a uvěřit věcem, náhodám či cestám, jimiž ho spisovatel provádí. Za tuto důvěru se mu Michal Ajvaz, čtyřiasedmdesátiletý držitel Státní ceny za literaturu, odvděčí vyprávěním, jež překvapuje na každé stránce.
Překvapení kombinované s tajemstvím a údivem jsou hlavními devizami jeho psaní. Člověk ani v nejmenším nemůže počítat, že by uhodl, co se odehraje na následující straně. I kdyby, stane se to vzápětí třeba znovu nebo úplně jinak. Prozaik knihu představí příští čtvrtek 18. července v brněnském Divadle Husa na provázku a následující den v ostravském kulturním centru Provoz. Obě akce se konají v rámci festivalu Měsíc autorského čtení.
Michal Ajvaz stejně jako v dřívějších knihách Města nebo Lucemburská zahrada také v novince předává prostřednictvím příběhů, respektive příběhů v příbězích, své úvahy o podstatě umění - zejména psaní a malířství. Dotýká se ale též aktuálních témat souvisejících s podstatou lidství. Konkrétně strachu z toho, že stroje nebo umělá inteligence převezmou to, co bývá považováno za lidem nejvlastnější: vyprávění příběhů.
Ústředním motivem prózy je záhadný, možná ztracený a možná ne, obraz skutečného řecko-italského malíře Giorgia de Chirica, jenž ovlivnil surrealisty a jehož metafyzické či snové výjevy se proplétají všemi zákoutími Ajvazova vyprávění. Právě myšlenky dadaistů či surrealistů o tom, jakou roli hrají náhoda či podvědomí ve vzniku uměleckého díla, jsou v celé stavbě Pasáží stěžejní.
Romanopisec se dotýká také tématu autorství děl, role pýchy a skromnosti tvůrců nebo různých přístupů k tvůrčímu procesu. Jako vždy je neustále přítomný jemný, nevtíravý humor, kterým i ty nejhlubší a nejkomplikovanější myšlenky dokáže odkázat do patřičných mezí absurdity.
I proto jsou příběhy v Pasážích neskutečně uvěřitelné, i díky Ajvazovu výjimečnému smyslu pro humor naprosto věříme a jasně před sebou vidíme amerického bulvárního novináře, jak sedí v prohlubni sochy tehdy mladého Angličana Henryho Moora.
Žurnalista se dlouho a bezúspěšně pokouší napsat vlastní text, inspirovaný francouzskou literaturou. Pomůže mu absurdní situace: musí odevzdat nerealizovatelnou reportáž o tajuplné herečce. Vetře se na její pozemek, tam jej ale začnou pronásledovat psi a bodyguardi. Nakonec nalézá útočiště na vrcholku sochy, v malé kamenné prohlubni, kde následujících osm hodin nerušeně vymýšlí svůj román. "Má pocit, jako by příjemné bezčasí, kterého se mu tak nečekaně dostalo, vůbec nepatřilo do jeho života, jako by to byla šťastná přestávka."
V knize vystupuje i sám Ajvaz. Po ruchu a akcích na věhlasném veletrhu bloudí lipskými pasážemi, načež v jakémsi jemně zasněženém světě bezčasí zahlédne klíčovou scénu, v níž si neznámí muži předávají tajuplné bílé skříňky.
Záhadné předměty, prostředí pasáží, kaváren, cizích měst a náhod, které vedou k dalším náhodám, to všechno jsou ingredience, jež spisovatel mistrně užívá a jimiž vede čtenáře k úvahám o podstatě a významu umění v našich životech. A také o základech lidské komunikace, porozumění druhému nebo o schopnosti naslouchat příběhům, jež prožil někdo jiný než my.
Sama kniha, čítající 449 stran, je výzvou k prožití onoho plodného bezčasí. Člověk se může dostatečně dlouho procházet pasážemi Ajvazovy mysli a prohlížet si výkladní skříně různých vrstev vyprávění. Zastavovat se u nich a tříbit si myšlenky na odrazech toho, co zde nalézá. Potřebuje jen čas. Nerušené soustředění na text, jež ho za to obdaří pocitem úžasu a rozkoše nad možnostmi fantazie, nad tolika tajemstvími, které člověk může rozluštit společně s autorem, nebo se na onom procesu alespoň podílet.
Tento prozaik, v české literatuře tak výjimečně hluboký a zároveň čtivý, dokazuje, že příběhy a jejich vyprávění prostřednictvím knih jsou také aktem odvahy. Odvahy stvořit velkolepou a křehkou konstrukci, jež se při nedostatku onoho bezčasí může rozpadnout.
Knihy Michala Ajvaze jsou v dnešní době roztříštěné pozornosti důkazem, že na úzkosti z tohoto stavu pramenící je jedním z možná mála léků čtení. Odevzdat se pěti stovkám stran strhujícího proudu románového vyprávění, odboček, poznámek, obrazů a slov z nich vznikajících má neuvěřitelně osvobozující účinek.
Je to cesta od všeho krátkého, rychlého a instantního - příspěvků na sociálních sítí, výkřiků, útržkovitých videí - k něčemu, o čem si nezřídka myslíme, že už si to nemůžeme dovolit. Přitom stačí nechat sám sebe jednoho téměř zimního podvečera zabloudit v Pasážích.
Kniha
Michal Ajvaz: Pasáže
Nakladatelství Druhé město 2024, 449 stran, 499 korun
