"Tato kniha je zpovědí. Provinil jsem se tím, že jsem si náznaků nevšiml mnohem dřív. I já jsem odpovědný za ruskou válku proti Ukrajině. Stejně jako mí současníci a naši předkové. A vinu nese bohužel i ruská kultura, jež všechny tyto hrůzy umožnila," začíná Michail Zygar svoji Válku a trest, v níž se věnuje Rusům a Ukrajincům od časů kozáckého velitele Bohdana Chmelnického v 17. století až po agresi roku 2022.
Historické vyprávění kombinuje s vlastními reportážemi a rozhovory, které v Rusku a na Ukrajině pořizoval jako reportér nezávislé internetové televize Dožď. Stanici kritickou k Putinově politice nařídil Kreml ruským kabelovým a satelitním sítím před deseti lety odpojit. Zygarovi hrozil dlouholetý trest za takzvané šíření pomluv o ruské armádě, takže zmizel do Německa.
V tamním exilu vznikla jeho kniha, v níž autor pro Rusko vidí jedinou naději: procitnout ze snů o ruské výjimečnosti a imperiální slávě. Zygar podotýká, že to bude hodně bolet a bude to těžká odvykací kúra. Člověk si při čtení vzpomene na film Matrix, kde se hlavní hrdina Neo probudí ze spokojeného a klidného, ale virtuálního světa do skutečnosti a bolí ho oči. "Nikdy jsi je nepoužíval," říkají mu jeho kolegové.
Michail Zygar nevidí válku jako Putinovu, jako rozmar jednoho stárnoucího muže, toužícího vstoupit do dějin jako vítěz. Podle něj mu to umožnila velká část Ruska, která s ním jeho představy a metody sdílí. "Mnoho lidí je stále ještě v drogovém opojení, jsou omámeni nádherou imperialismu. Tuhle drogu jsme kouřili po staletí, krmili jsme svou vlastní ješitnost. Mýtus velikosti nám cpali do hrdel, stříkali do žil. Utíkali jsme před realitou, neviděli, co se děje kolem nás, ztratili jsme soucit a lidskost," píše Zygar.
"Naďo, já nejsem imperialista"
Nabízí se historická paralela s německým politikem Willym Brandtem. Ten nesouhlasil s Hitlerem, tušil, že to bude katastrofa, a v roce 1933 utekl do Norska. Nesváděl nic jen na Hitlera a jeho nejbližší okolí. Uznával, že mnoho Němců nese vinu a že ji nelze jen tak lehce sejmout. Brandt se později stal západoněmeckým kancléřem a v roce 1970 učinil památné silné gesto: poklekl před památníkem hrdinů varšavského ghetta.
Doba, kdy nějaký ruský politik poklekne v Buči nebo na jiných místech Ukrajiny, kde ruští vojáci vraždili, je zřejmě daleko. Zygar se o ničem takovém nezmiňuje, ale věří, že Rusko jednou procitne, podobně jako kdysi Německo. "Budoucí generace Rusů budou s hrůzou a studem vzpomínat na válku, kterou Putin rozpoutal. Budou žasnout, jak mysl lidí v jedenadvacátém století mohla opanovat tak archaická arogance. A nepůjdou stejnou cestou, pokud my, jejich předkové, uneseme dnes svůj trest," myslí si.
Zygar se zmiňuje o své ukrajinské kamarádce Nadě, která je z Buči. Po zvěrstvech, jakých se tam dopustili ruští vojáci, přestala i se Zygarem komunikovat, protože je Rus. Knihou se i jí snaží dokázat, že všichni Rusové nejsou stejní. "Naďo, já nejsem imperialista a tuto knihu píši proto, aby ani ostatní nebyli," oslovuje svoji bývalou kamarádku.
Ve Válce a trestu, který v českém překladu Kristýny Jánské vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, jsou pozoruhodné detaily, zdejším čtenářům dosud neznámé. Například kde se vzal původ ruské propagandistické pohádky o tom, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je závislý na drogách. Jako první s tím přišel jeho předchůdce Petro Porošenko v době předvolební prezidentské kampaně v roce 2019. Kreml to ochotně převzal.
Za pozornost stojí také osud Putinova blízkého poradce a důvěrníka Dmitrije Kozaka. Ten jako jeden z mála lidí kolem Putina pochyboval o válce proti Ukrajině. Stálo ho to místo, ztratil přístup k Putinovi a do Kremlu.
Kniha
Michail Zygar: Válka a trest - Putin, Zelenskij a cesta k ruské invazi na Ukrajinu
(Přeložila Kristýna Jánská)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2024, 368 stran, 489 korun
Středověk za Moskvou
Jelena Kosťučenková, autorka knihy Moje Rusko, má podobný osud jako Zygar. Pracovala v nezávislém deníku Novaja Gazeta, než ho měsíc po začátku ruské invaze na Ukrajinu soud zakázal. I ona v obavách o svoji bezpečnost a svobodu zemi opustila. Nejprve uprchla do Česka, pak se přemístila do Německa.
V knize, kterou v překladu Libora Dvořáka publikovalo Argo, Kosťučenková vypráví o svém dětství v Jaroslavli. Jak si četla o boji s fašisty, dívala se na filmy a představovala si, jak s nimi jednou bude sama bojovat, i když je holka. To se nakonec v dospělosti stalo - jen nepočítala s tím, že protivníkem budou fašisté z jejího národa. Ruští.
"Připravit se na to, že jsme fašisté, není možné. Něco takového absolutně nejsem schopná strávit," zapsala si v den, kdy vyrazila psát válečnou reportáž do ostřelovaného ukrajinského Mykolajivu. V nedávné debatě se čtenáři v pražské Národní knihovně řekla, že doufá v revoluci proti Putinovu režimu, i když je těžké si něco takového představit.
"Věřím, že dříve nebo později k ní dojde. Někteří lidé věří v převrat uvnitř současného režimu, ale já ne, tento režim nelze reformovat. Bude to těžké a půjde to pomalu, ale všichni, kdo odmítáme fašismus v Rusku, k tomu musíme podle svých sil a schopností přispět. Každý člověk musí nějak pomoci. Já se podílím na fungování sítě, která dostává z Ruska za hranice muže odmítající bojovat proti Ukrajině. Přecházejí samozřejmě tajně, v lesích. Nemohu více říci, ale stojí to peníze. Záchrana jednoho takového člověka kolem tisíce dolarů," řekla autorka.
V knize popisuje obrovské rozdíly mezi Moskvou a ruským venkovem, brutální ničení životního prostředí v severoruském Norilsku, poměry v ruských nemocnicích a sociálních ústavech nebo obavy lidí menšinové sexuální orientace z násilí a represí. A píše o svých kolezích z redakce, zastřelených nebo ubitých k smrti za jejich texty.
"Mluvit v Rusku o válce nebo okupaci Ukrajiny je nemožné. Lidé se bojí, že každý rozhovor může přerůst v nějaký konflikt nebo že je někdo udá. Proto se v Rusku rozhostilo velké ticho - lidé buď mlčí, nebo se baví o počasí," uvádí k současné situaci.
Rozdíly mezi Moskvou a vesnicí popisuje drsně. Jen několik desítek kilometrů za metropolí žijí lidé jako v evropském středověku. "V Rjazaňské oblasti se hasí lesní požáry kýbly s vodou. Moje máma žije na hranici Jaroslavské a Kostromské oblasti ve vesnici, kam nevede silnice a není tam mobilní signál," řekla v Praze Kosťučenková.
V jedné kapitole se věnuje vesnici Usť-Avam na Sibiři. "Kanalizace v osadě není. Veškerá potřeba se činí do kbelíků a pak vychrstne rovnou na ulici, pokud možno co nejdál od vchodu. Vodovod v osadě taky není. Voda se dá buď nabrat z řeky, nebo koupit u cisterny," líčí.
Do kontrastu Kosťučenková staví moskevský svět, kde se lidé baví o moderním umění, pijí šampaňské, stavějí se parky a luxusní byty. "Jenže za Moskvou to bylo hrozné. Byl tam hlad a všudypřítomné násilí," vzpomíná na své reportáže.
Běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová, která sama už také žije v exilu v Německu, knihu Moje Rusko doporučuje. Označuje ji za průvodce monstrem, které zanechává své stopy na Ukrajině a které nutí svět bát se budoucnosti.
Kniha
Jelena Kosťučenková: Moje Rusko - Zprávy ze ztracené země
(Přeložil Libor Dvořák)
Nakladatelství Argo 2024, 344 stran, 488 korun
