Celý pátek návštěvníky kinosálů provázela atmosférická znělka, v níž mimo jiné Geoffrey Rush luxoval červený koberec vedoucí k Velkému sálu hotelu Thermal, největšímu kinosálu v zemi. Právě oscarový herec, který na festival přijel od roku 2022 už podruhé, je jedním z příkladů, jak na hosty z ciziny pozitivně dopadá místní uvolněná atmosféra.
Karlovarský festival patří do takzvané kategorie A, tedy mezi zhruba patnáctku akcí největší prestiže, kde - na rozdíl od menších přehlídek - soutěží filmy uváděné ve světových či mezinárodních premiérách. Nemá lesk akcí jako Cannes či Benátky, ale zase má mnohem uvolněnější atmosféru než Cannes, kde se na filmy dostanou prakticky jen profesionálové z oboru a novináři. A pro pár místních hrají některé vybrané snímky periferní kina.
Každoroční stesky nad tím, jak je obtížné dostat se na filmy s běžnou diváckou akreditací, jistě narážejí na určitou nedostatečnost kapacity karlovarských sálů. Festival nedisponuje takovými možnostmi jako jiné velké světové přehlídky typu Rotterdamu či Berlinale, využívající možností metropole. I tak je ale potřeba mít na paměti, že jde o velkou mezinárodní akci, která se těší oblibě i díky své přístupnosti.
Po období, kdy se objevovala kritika, že Karlovy Vary dosáhnou jen na hvězdy za zenitem či s nějakým škraloupem v podobě rozličných skandálů, se opět daří zvát relevantní tvůrce, jako jsou Viggo Mortensen či Steven Soderbergh.
V hlavní soutěži i letos bylo vidět, že v porovnání s přiváženými hity z Cannes, Berlína, Benátek či amerického Sundance mají dramaturgové omezenou manévrovací možnost. Každý přece chce soutěžit a vítězit v Cannes.
Ne vždy ale karlovarští nutně berou, co zbylo. Třeba o jednom z nejpovedenějších soutěžních snímků Na kordy se proslýchá, že ho chtěli mít v soutěži v zářijových Benátkách, ale tvůrci dali přednost Varům.
K dalším výraznějším titulům soutěže letos patřilo norské vztahové drama Až na věky, detailní, skvěle zahraná, byť místy moc upovídaná psychologická studie jednoho manželského svazku. A originalitou překvapil německo-francouzský Xoftex, vyprávějící o uprchlících v řeckém táboře pomocí prvků fantasy či zombie hororu.
Vedle soutěží Karlovy Vary umožňují učinit si přehled o tom, co v uplynulém roce rezonovalo na festivalové scéně. A zatímco snímky přijíždějící s pověstí velkých trháků - jako třeba francouzská Substance - nakonec navzdory silnému konceptu či výrazné estetice patřily spíše ke zklamáním, k největším překvapením se zařadily drobné, zdánlivě nenápadné projekty.
Francouzské drama o dospívání Ty krávo! se odehrává na venkově, kde po silnici projíždí pomalu víc traktorů než aut. Sotva dvacetiletý mladík se tu s kamarády poflakuje po okolí na mopedech, popíjí pivo, svádí holky a pere se se syny jiných farmářů, kteří tu chovají krávy a vyrábějí proslulý sýr Comté.
Když hrdinův otec tragicky zemře, náhle se koloběh života podstatně mění. Osiřelý protagonista musí večírky a vše ostatní přizpůsobit tomu, aby zvládl odvést sestru do školy - ideálně tak, aby do ní nešla v pyžamu, což se ne vždy povede. A také se musí postarat o to, aby měli oba sourozenci z čeho žít. S umanutostí sobě vlastní se rozhodne porazit ostatní zkušené farmáře právě ve výrobě lokálního zralého sýra.
Debut režisérky Louise Courvoisier těží z toho, že sama autorka pochází z podobného zemědělského prostředí. Diváky zavádí do autentického prostředí, kde přežívají tradice, o které už nastupující generace nemá zájem. Zároveň nejde o žádnou staromilskou sondu, ale o až živelný snímek, v němž zprvu spíše nesympatický hrdina ožívá před očima, když se snaží protloukat životem. A u toho si nemůže brát servítky - třeba mléko k výrobě sýru si neváhá opakovaně "půjčovat" od sousedů, aniž by o tom věděli.
Snímek Ty krávo! není nějakým těžkým sociálním ponorem na okraj společnosti, je to místy chmurný, ale jindy až radostný titul čerpající z faktu, že hrdinové díky svému věku dovedou jednat bezstarostně takřka za jakýchkoli okolností.
Podobně drobnou, ale uhrančivou výpravou do života dvou lidí nabízí íránský film Můj oblíbený dort. Vypráví o důchodkyni, jež už v životě nemá jiné povyražení, než se jednou za čas sejít s vrstevnicemi, zahrát si karty a povykládat o seznamu nemocí, které je trápí.
Pak se ale cosi změní. Hrdinka vyráží do města s cílem provést něco se svojí osamělostí. V jídelně pro seniory naráží na sympatického taxikáře, svým knírem a občasnými nenucenými úsměvy připomínajícího Karla Šípa. Rozhodne se vypátrat, kde má stanoviště, a nechat se odvézt domů. A nejen to.
Zápletka může znít celkem tuctově, ale tvůrci Maryam Moghaddam a Behtash Sanaeeha navazují na ty nejlepší tradice íránské kinematografie, kde už po dekády vládne zvláštní schopnost vykřesat z těch nejvšednějších situací jako jízda autem či pobyt protagonistů v stísněných prostorech bytu něco až kouzelného.
Můj oblíbený dort je romancí v pozdním věku, něžným a milým, byť v jádru tragickým snímkem, který publikum strhne hereckými výkony, pečlivým scénářem, několika momenty ryzí, byť střídmé komedie a nenucenou režií, která se samozřejmostí hodnou íránských mistrů zužitkuje ty největší drobnosti jako popíjení vína či opravu světla a mění je v nezapomenutelné situace.
Podobná v jádru obyčejná vyprávění poslední dobou rezonují na světových festivalech a mohly by být inspirací i pro tuzemské filmaře. Připomínají totiž, že leckdy stačí usadit hrdiny ke stolu, aby z toho bylo dílo světových parametrů.
