Hra z roku 1598 se na populární přehlídce, která loni přivítala téměř 90 tisíc diváků, objevuje již potřetí. Po Ivanu Rajmontovi v roce 2002 a o deset let později Ondreji Spišákovi se letos režie ujal Filip Nuckolls.
Spolu s dramaturgem Michalem Pětíkem staví na pečlivém čtení textu, který je sám o sobě obrazivý, situačně nosný, a především plný potenciálního humoru. Tvůrci na něho neroubují další interpretace. Na scéně jej oživují s cílem pobavit diváky a nabídnout jim vlastní asociace, jednou jarmarečně hrubozrnné se skrytými významy, jindy s aktuálním politickým ostnem.
Čtveřice pánů z Navarry, tedy historické země na severu Španělska, se v čele s králem Ferdinandem neuváženě zaváže k tříletému studiu a s ním spojenému odříkání od světských radovánek včetně jakéhokoli kontaktu se ženami. Na královský dvůr však přijíždí francouzská princezna se svými dvorními dámami, a tak je porušení slibu nasnadě.
Nebyl by to Shakespeare, kdyby příběh neklenul v několika liniích. Zatímco se aristokraté pomocí her a masek dvoří svým ženským protějškům, "v podzámčí" si výstřední Španěl Armado za přispění místního burana Kotrby poněkud bizarně namlouvá vesnickou děvečku Žakenetu. Tomu všemu přizvukují výstupy dvou pseudoučenců, kněze Nathana a učitele Holoferna.
Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové inscenaci neukotvují v konkrétní době, nechávají prostor představivosti, a tak se pro výklad stěžejní stávají sociální rozdíly mezi postavami.
Španělští šlechtici i přes jisté kostýmní atributy jako rodové znaky nebo krumplované výložky připomínají dnešní zlatou mládež. Dost možná při jednom z nekonečných tahů v alkoholovém rauši se zapřisáhli k odříkání, ale ráno si z toho nic nepamatují. Poté, co vyzkoušeli všechny dostupné požitky a mohou si koupit všechno i všechny, je pro ně o to obtížnější smířit se s milostným odmítnutím. Respektive, jak padne v závěru, jeho ročním odkladem.
Ani dívky nejsou žádné světice. Chováním připomínají bezstarostné pozdní puberťačky, které si užívají velkoměstský život, než do něj jako první setkání s ne zcela růžovou realitou zasáhne smrt princeznina otce. V úvodním výstupu jsou všechny vybaveny růžovými brýlemi lennonkami. Čekání na audienci si příslušnice vyšší společenské vrstvy krátí střelbou z luku. Tento nápad tvůrci vzali z dialogu o honu, avšak nikoli zvěře, nýbrž jednoho pohlaví na druhé.
Později si dámy z princezniny družiny užívají saunu. Protože dle mužského závazku nesmí vkročit do budovy, nacházejí dočasné přístřeší ve stanu. Z něj se intenzivně kouří, ženy vylézají v prostěradlech a s ručníky na hlavě. Těsně před setkáním s domnělými Rusy, za které se v žertu přestrojí jejich nápadníci, si dle Shakespearových instrukcí nasazují masku - v tomto případě pleťovou.
Autorem předepsaný převlek krále Ferdinanda a jeho družiny za Rusy nemohli tvůrci, zvláště v době ruské války na Ukrajině, jen tak zahodit. Využili jej k aktuálnímu, avšak nijak násilnému komentáři. Vzezření zúčastněných připomíná konkrétní osoby - Vladimira Putina v červené sportovní kombinéze s ušankou na hlavě, čečenského vůdce Ramzana Kadyrova a patriarchu Kirilla v tradičním hábitu. Poslední maska odkazuje k uniformě Josifa Vissarionoviče Stalina, doplňuje ji však rudá páska s písmenem Z, symbolem namalovaným na vojenských vozidlech ruských ozbrojených sil při invazi na Ukrajinu.
Zvláště výbušně pak působí Shakespearova replika reagující na otázku, co si račte přát: "Chceme jen mír a vlídné přijetí." Autoři inscenace k ní pouze doplnili větu: "To, co Rusové vždycky."
Motiv odpočinku coby cesty k souladu duše a těla vnáší do inscenace kromě sauny také scéna Lukáše Kuchinky. Vyjma stanu na levé straně jeviště zahrnuje kašnu s altánkem a dvěma bočními páry schodišť, zobrazenými v duchu barokního iluzionismu. Kašna se postupně proměňuje ve vířivku, v níž si lebedí muži. Kašírovaná dekorace bez perspektivy připomíná pozadí galantních scén, tedy námětů čerpajících z milostných vztahů a zábav šlechty.
Iluze, s níž scénografie pracuje, je jedním z témat textu. Staví na ní - stejně jako na fenoménu pomíjivosti lidské existence - zde citované baroko. K barokním tématům smrti, nicotnosti a prázdnotě se ve hře Marná lásky snaha několikrát vyjadřuje i Shakespeare, včetně v názvu použitého slova marnost. Pozemský wellness jednou skončí, stejně jako mužská slast v kašně, kterou pohůnek Kudrna v nestřežený moment vypustí.
Kudrna je člověk z lidu. Z inscenace vychází jako rasistický flákač s šestým smyslem pro to zbohatnout a moc se nepředřít. Namísto v původním textu zmiňované remunerace, tedy peněžité odměny k platu, operuje s vyplácením dividend. Jiří Maryško v této roli předvádí dalšího ze svých exkluzivních, hlučných křupanů, jakých už hrál několik.
Také své obvyklé, avšak plnokrevné vykuky a šašky ztvárnili Leoš Noha a Petr Čtvrtníček. Jejich kurát Nathan a učitel Holofernes mají demonstrovat úpadek intelektuálních vrstev. Černobílými oděvy jako by odkazovali k filmové dvojici pletichářských rádců z pohádky Šíleně smutná princezna, v jejichž ústřední písni znělo "Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme".
Vedlejší role vykloubených postav excentrického Armanda a jeho rázné milé Žakenety povýšili svým provedením herci Adam Ernest a Marie Štípková, kterou alternuje Lucie Polišenská. Právě tato vesničanka hru uzavírá poetickým popěvkem o kukačce, jež svým kukáním všem ženáčům strach nahání. Shakespearův původní text zhudebnil Daniel Fikejz.
Inscenaci obecně krášlí brilantní herectví, stejně jako fakt, že je všem na jevišti rozumět. Princeznu velmi přítomně a místy i se zdravou nadsázkou ztělesnila Anna Fialová, jejího nápadníka, navarrského krále, hraje s velkou rozhodností a šarmem Filip Březina proslulý nedávným televizním seriálem Smysl pro tumor. Z jeho družiny nelze opomenout široké veřejnosti možná méně známého, avšak divadelně zkušeného a charismatického Jana Jankovského v roli Longavilla.
Potěší i drobnosti, jako když se s posunem nálady proměňují kostýmy postav od dvora, které střídají či kombinují prvky garderoby - v rozpětí od historických oděvů až k fantaskním návrhům à la Star Wars.
Marná lásky snaha, uváděná v nedávno zrekonstruovaném Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, zaručuje kvalitní letní plenérovou akci. Staví na hvězdách, jež však na rozdíl od mnoha takových projektů berou svou práci vážně a za jejich popularitou se skrývají prokazatelné dispozice. S nimi režisér Filip Nuckolls pracuje umělecky zodpovědně, a ještě kreativně.
Jeho inscenace budiž příkladem všem, kdo hodlají Letní shakespearovské slavnosti umělecky formovat v dalších letech.
Divadlo
William Shakespeare: Marná lásky snaha
(Uvádějí Letní shakespearovské slavnosti)
Režie: Filip Nuckolls
Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, premiéra 26. června, inscenace je na programu až do 7. září.
