Písně drží chladnokrevně pod kontrolou. Puttnerová z Jablkoně vydala mimořádnou desku

Ivan Hartman Ivan Hartman
23. 5. 2023 12:00
Jako tříletá si při divoké dětské hře překousla jazyk, takže jí ho lékař musel sešít. Možná tehdy Marii Puttnerové v ordinaci jazyk také přibrousili, aby se z ní později stala nezaměnitelná zpěvačka, která s přehledem uchopí skladbu Boba Dylana i jazz.
Zhudebněná báseň Píseň o domově od Jana Zahradníčka v podání Marie Puttnerové. Foto: Dušan Tománek | Video: Supraphon

Dlouholetá členka skupiny Jablkoň a její odnože Půljablkoň právě vydala první sólové album Laila tov, což hebrejsky znamená Dobrou noc. Uvažovala o něm deset let. Nejspíš i proto je tak vyzrálé.

Experimentálním pojetím desky jako by se šestatřicetiletá zpěvačka chtěla vymanit ze všeho, čemu se dosud hudebně věnovala - ve víceméně klasicky písničkářské Jablkoni, v silně osobním projektu hudebníka Jakuba Königa alias Kittchena nazvaném Zvíře jménem podzim, ve folkové kapele Cymbelín, v dívčím Alo triu zpívajícím texty Vlastimila Třešňáka, v jazzové hudbě, kterou vystudovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vymanit ale neznamená se odstřihnout: König i Třešňák mají na novince autorský podíl.

Laila tov je u Puttnerové milník srovnatelný s momenty, kdy Iva Bittová zamířila z brněnské alternativní scény a od skupiny Dunaj ke svébytnému pojetí hudby Bély Bartóka, Leoše Janáčka či soudobého skladatele Vladimíra Godára. Nebo když se Lenka Dusilová proměnila z rockového živlu v interpretku vlastní niterné komorní hudby.

Jestli je však Puttnerová některé z profesních kolegyní nejblíže, pak již devatenáct let zesnulé Zuzaně Navarové. Podobně jako kdysi ona drží i Puttnerová písně chladnokrevně pod kontrolou. A přestože jim navenek emočně nepodléhá, nezbavuje je hlubokých citů, naléhavosti, drásavosti. Interpretační teatrálnost tu nemá místo, Laila tov přináší spíš ztišenou psychoanalýzu.

Deska Laila tov je ale také zásadní českou prací britského producenta a klavíristy Eddieho Stevense. Ten před lety přesměroval svou ženu, slovenskou zpěvačku Janu Kirschner, z popové dráhy k introvertnímu repertoáru na albech Krajina rovina, Moruša biela a Moruša čierna. A naposledy přivedl skupinu Druhá tráva k cenám Anděl v kategorii folk za desky Díl první a Díl druhý. Ty ovšem Stevens dotvořil tak, že se kapele žánrové vymezení, v jehož rámci uspěla, stalo těsnější než dřív.

Marie Puttnerová byla od dětství formovaná folklorem a klasickou hudbou.
Marie Puttnerová byla od dětství formovaná folklorem a klasickou hudbou. | Foto: Tereza Kunderová

"Eddie je neřízená střela a nedá se nikdy odhadnout, co přesně bude dělat," líčil v Českém rozhlasu Martin Novák svou opakovanou zkušenost se Stevensem. Novák, životní partner Puttnerové, hraje ve Druhé trávě na bicí a zároveň je jako kytarista hlavním instrumentalistou na albu Laila tov - s druhým kytaristou Petrem Uvirou.

Producent Stevens, říká Novák, "používá hodně pokročilé nahrávací techniky, jimž sami přesně nerozumíme. Užívá pás, který třeba zpomaluje. Nebo otáčí pás vzhůru nohama a nahrává to zpátky do počítače. A hodně používá analogové efekty," popisuje.

S repertoárem Laila tov pracoval Stevens radikálněji než s deskami Druhé trávy. Na nich respektoval písňové formy a uměřeně je narušoval. Album Laila tov však producent "ruší" svými intervencemi téměř od počátku do konce. Kompozice tu pravidelně vypadávají z forem do volně tekoucích proudů a Stevens kolem nich ze zvuků, ruchů, tónů a harmonií buduje jakousi hudební scénografii. Podobně dotvářel i Moruše Jany Kirschner. 

"Eddie vymyslel sofistikovaný systém nahrávání," poznamenává v bookletu Marie Puttnerová k práci na vlastní písni Krajinou. "Ucelený kytarový riff vypreparovaný do čtyř nástrojů, nosná melodie rozepsána, zásah do harmonie ve stěžejních místech. Fascinující proces, ze kterého neplynou očekávání. Neuvěřitelně občerstvujícím způsobem osvobozující."

Stevens možná pracuje podobně, jako když výtvarník Jiří Kolář vytvářel koláže: reprodukce známých obrazů rozřezával na pruhy, následně je znovu lepil dohromady, přičemž pruhy různě posouval. Původní výjev zůstal rozpoznatelný, přesto vzniklo nové autorské dílo.

Navzdory zvukovému experimentování - kterému třeba kytarista Uvira říká "akustické chvění" - je ale deska Laila tov tradicionalistická. Puttnerová, od dětství formovaná folklorem či klasickou hudbou díky židlochovickému sboru Skřivánek, v němž zpívala, se na albu vrací k prověřeným hodnotám, ačkoliv mezi devět písní zařadila pouze jedinou lidovou: ukolébavku Hajú. Zpívá ji nejprostěji, jak je to jen možné, přitom z hloubi interpretace probublává energie velkého třesku, který by zformoval nový vesmír.

Album otevírá letitá skladba Martine! od Vlastimila Třešňáka, již hudebník vyhnaný komunisty do emigrace vydal na exilovém albu Koh-i-noor v roce 1983. Puttnerová se tak hned zkraje hlásí k nejlepší tradici českého písničkářství, navíc výrazně existenciální interpretací, která jako by zohledňovala příkoří, jež se děje vyhnancům a lze ho vyčíst i z bolavého textu.

Verše "Ještě dnes trnu, když si vzpomenu, / jak jsi měl rozbodaná záda… / a tahal trn po trnu" z úst Puttnerové přestávají být příběhem o nejkrásnějším z chlapců v širokém okolí, který si připjal křídla. Stávají se vyprávěním o Třešňákovi samotném.

Zhudebněná báseň Pozdrav od Jana Zahradníčka v podání Marie Puttnerové. | Video: Supraphon

A bolestiplné jsou na desce i dvě Jakubem Königem a Martinem Novákem zhudebněné básně katolického autora Jana Zahradníčka podnícené steskem po domově. Napsal je v 50. letech v komunistickém lágru, jenž mu zničil život. Původně vznikly pro představení Jediný život, které Horácké divadlo v Jihlavě věnovalo Zahradníčkově osudu. Tam ale nezazněly celé.

Základy jedné z nich, v níž Puttnerová zpívá "Bylo to bílých rukou zaúpění, / či měsíc pohladil mě skrze mříž?" natáčeli hudebníci v někdejší brněnské káznici. "Chtěla jsem nějakým způsobem do nahrávky básní Jana Zahradníčka dostat zvuk prostoru, ve kterém byl vyslýchán," vysvětlila Puttnerová v rozhovoru pro kulturní magazín UNI.

Obal alba Laila tov.
Obal alba Laila tov. | Foto: Animal Music

Marie Puttnerová se Zahradníčkovi vyrovnává vlastní písní Krajinou. Jako kdyby básníkova a její slova nedělilo sedm desetiletí. Je to dáno i tím, že album Laila tov stojí na věčných půdorysech domova, lidských vztahů, radosti, smutku, světla, temnoty… I když trochu to problematizuje Vlastimil Třešňák třemi texty napsanými přímo pro Puttnerovou.

Třiasedmdesátiletý Třešňák se s postupujícím věkem jako autor čím dál víc trhá ze řetězu. A to až tak, že třeba k jeho titulnímu textu Laila tov, jenž vychází z legendy o dceři Ježíše a Marie Magdaleny, dopsala Puttnerová v bookletu desky několik vysvětlivek, aby se posluchač ve verších lépe vyznal.

Na druhou stranu Třešňák umí i do několika slov vpravit dalekosáhlý dozvuk, když třeba píše o "poviánu z turínského plátna" nebo o "krasobruslařce z krasové jeskyně".

Možná tou krasobruslařkou myslel samu Marii Puttnerovou, která na desce Laila tov předvádí suverénní volnou jízdu bez chyb. Nejen jazyk, i brusle má dobře nabroušené.

Album

Marie Puttnerová: Laila tov
Animal Music 2023

 

Právě se děje

Další zprávy