Samozřejmě stále je to country klasika, proto to banjo. Aranžmá ale nové album posouvají v prostoru i čase, kromě očekávaných nástrojů jako mandolíny nebo dobra dojem dotvářejí ambientní šumy či vzdálené volání příslušníka indiánského národa Lakotů, známého pod názvem Siouxové. Silné melodie se skládají z útržků a nejdříve prosazují na komplikovaném pozadí, teprve potom zazní.
Za tímto posunem Druhé trávy k modernějšímu pojetí stojí britský producent Eddie Stevens, který se podobným občerstvujícím způsobem podepsal už na předchozí nahrávce Díl první.
Ta nesla vročení covidového roku 2020. A právě epidemie zásadně ovlivnila projekt původně zamýšlený jako dvojalbum s cílem zahnat hlad po studiové desce, na kterou posluchači Druhé trávy čekali devět let. První disk měl sestávat z předělávek skladeb, které v mládí ovlivnily dnes čtyřiašedesátiletého Roberta Křesťana, druhý měl obsahovat novinky.
Skupina poprosila fanoušky o podporu. Na natáčení chtěla vybrat 300 tisíc korun, nakonec shromáždila přes půl milionu. Peníze tedy k dispozici byly, ale pánem nahrávacích studií i koncertních sálů se stal covid a všechno změnil. V roce 2020 nakonec vyšel samostatný Díl první, obsahující několik novinek i coververze písní Toma Waitse, Krise Kristoffersona nebo kapely Nine Inch Nails, všech s Křesťanovým textem. Díl druhý se objevil až nyní. Přičemž slíbených LP se předplatitelé dočkají teprve napřesrok - kapacity lisoven jsou teď plné.
Čekání na pokračování se nicméně vyplatilo. Pozoruhodná je už samotná kompozice nové desky. Osm tracků oddělují zhruba půlminutová intermezza vystavěná z ambientních zvuků či ozvěn hudebních riffů.
V Intermezzu C náhle promluví lídr skupiny. Jde o jakési motto vložené doprostřed alba. "Nehledal jsem a nehledám pravdu. Jenže co tedy hledám? Snad ztracený čas," dumá Křesťan mírně unaveně, avšak o to naléhavěji. Ano, je v tom nostalgie, ale nikoliv ta sladkobolná, marně kňučící za zmizelými kulisami.
Dvě skladby ve druhé polovině výrazně přesahují obvyklou stopáž, mají přes osm minut. Komplexním pojetím se zejména autorská Little Big Horn blíží dvanáctiminutové Telegrafní cestě neboli Křesťanovu dávnému country aranžmá písně Telegraph Road od britských Dire Straits. Jejich někdejší lídr Mark Knopfler je na Dílu druhém podepsán pod jinou položkou - song Je suis désolé natočil roku 1996. Křesťan k němu teď dopsal český text.
Britem, který Díl druhý ovlivnil nejvíc, však zůstává producent a klávesista Stevens, v Česku známý jako spolupracovník kapely Moloko nebo slovenské zpěvačky Jany Kirschner. Přestože akustickou Druhou trávu zahalil do moderního elektronického hávu, pořád posloucháme písničkářství.
Skupina, ve které hrají Luboš Malina na banjo a mandolínu, Luboš Novotný na lap steel guitar a dobro, Radek Hlávka na kytary, Tomáš Liška na kontrabas a Martin Novák na bicí, nepotřebuje dokazovat své instrumentální kvality. Stejně jako Stevens nepotřebuje kouzlit se zvukovou paletou nad míru.
Hudební podkres je na novince často jako zpomalený, až minimalistický. Podporuje to hlavní, zpěv Roberta Křesťana, vloni uvedeného do síně slávy cen Anděl. Jeho jasně rozpoznatelný témbr neztratil nic z naléhavosti, postupem let se do něj vetkla i mnohá životní zkušenost. "Tolikrát psal jsem o sobě / o vlastní voliéře / až havran v lidské podobě / mi sám ukázal dveře / a řek: jsem hodná macecha / a ctím své ideály / smrt totiž možná nespěchá / ale ani nezahálí," zpívá ve skladbě Tolikrát.
Příznivci tradičního country si nemusí v panice strhávat širák z hlavy: i na hvězdy či mustangy v Dílu druhém dojde. Křesťan neopouští kořeny, neboří vlastní voliéru, jen ji rozšiřuje dříve nečekaným směrem. Takovým, kterým se na svých pozdních deskách vydal například Leonard Cohen. Tiché, vědomé vyprávění člověka, jenž ví, o čem a komu zpívá. Vypadá to, že i na tu opomíjenou pravdu se nakonec dostane.
Album
Robert Křesťan & Druhá tráva: Díl druhý
Vydalo ADN 2022
