Jan Merta se v době natáčení nacházel v lehkém uměleckém útlumu, proto se syn musel soustředit i na jiné aspekty jeho života. Dokument tak často zachycuje běžné činnosti, například zahradničení či přehazování kompostu. "Myslím, že to nakonec filmu pomohlo," věří Tomáš Merta.
Syn a režisér natáčení zpětně označuje za příjemné, s konečnou podobou je spokojen. Pochvalně se vyjadřuje také výtvarník. "Já jsem byl trošku dojatý," připouští.
Snímku spolu se synem věnovali 50 až 60 natáčecích dnů, většina zejména intimnějších věcí se v něm však nakonec neobjevuje. Podle Tomáše Merty by na sebe některé scény zbytečně strhávaly pozornost, jindy zase bylo potřeba zachovat tempo.
Film má být výřezem Mertova života naplněného malířskou tvorbou, prací na zahradě i partnerským soužitím. Civilní kamera sleduje umělce při přípravě společné výstavy s výtvarníkem Petrem Veselým pro pražské Museum Kampa, na kterou se pokouší vytvořit nová díla. "Do práce však vstupuje jeho angažovanost v současné geopolitické situaci i objevování nových kompozičních principů a tvůrčích jinotajů, které spoluvytvářejí jeho zakouzlený svět," uvádějí autoři. Podle nich ale film zahrnuje i momenty, kdy Merta využívá každou záminku, aby se tvorbě vyhnul. "Nechceš jít radši malovat? Za dva měsíce máš výstavu," připomíná mu v jedné scéně žena.
Jedenasedmdesátiletý Jan Merta pochází z šumperské farářské rodiny, jež žila v Liberci. "Politika byla všude, tatínek nesměl kázat, pracoval ve sběrných surovinách, měl jsem strach, že bude jaderná válka, přemýšlel jsem o rozporu mezi materialismem a idealismem, ale byl jsem šťastné dítě. Ve škole jsem měl jisté renomé. Nikdo se mi vyloženě nesmál, i když občas mi někdo předhodil, že mám scestné názory. Nenarazil jsem ale na žádnou šikanu," vzpomínal v Hospodářských novinách.
V 70. letech minulého století pracoval jako vrátný, hlídač, provozní technik či uklízeč. V následující dekádě se začal objevovat na české výtvarné scéně, které toho času vládla postmoderna.
Roku 1981 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou o šest let později absolvoval, i když kvůli osobitosti svých děl neměl daleko k vyhazovu. "Počítal jsem s tím, že se po absolvování akademie budu živit restaurováním. Byla to velká klika, že přišel konec socialismu, vznikly první soukromé galerie," říkal.
V 90. letech patřil právě k okruhu tehdy známé pražské galerie MXM. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších českých malířů. Někdy vytváří světlem prodchnuté obrazy na pomezí abstrakce a předmětného světa, kurátoři ho vnímají jako volného pokračovatele hlavního proudu českého malířství sahajícího do 19. století nebo duchovní tradice Františka Kupky a Jana Zrzavého. Jeho plátna se draží za částky přesahující milion korun.
