Pražskou rodačku nyní připomíná rozsáhlá přehlídka nazvaná Lucia Moholy: Exposures v Kunsthalle Praha. Do 28. října nabízí možnost se seznámit s tvorbou, myšlenkami i košatým příběhem ženy, která postupně našla domov ve třech evropských zemích a zanechala v nich výraznou kulturní stopu.
Její životní cesty určilo nejen dospívání v pražském německo-židovském prostředí a válkami rozdělená Evropa, ale také láska či přehlížení ze strany několika slavných mužů. Nebyla jako Alma Mahlerová, s jejímž druhým mužem Walterem Gropiusem se přátelila. Nestala se múzou, která umělce inspirovala a rodila jim děti. Lucia Moholy s nimi spolupracovala, byla součástí jejich podniků. Velkého vděku se od nich nicméně nedočkala.
Vyrůstala se dvěma mladšími sourozenci v dobře zajištěné pražské rodině pokrokového židovského advokáta Bohumila Schulze - českou podobu svého jména používal raději než německou Gottlieb. Pro děti však byla mateřským jazykem němčina.
Několik let bydleli v pražské ulici Na Poříčí, přímo naproti pojišťovně, kde pracoval Franz Kafka. Na rozdíl od budoucího světového spisovatele, který o tom jen snil, se dívka z rodného města vymanila.
Cesta k Bauhausu
Jako jedenadvacetiletá opustila Prahu s aprobací učitelky angličtiny a absolventky univerzitních kurzů dějin umění. Byl válečný rok 1915 a odhodlaná mladá žena mířila do Berlína, kde si našla práci postupně v několika nakladatelstvích. Za tři roky se vypracovala na šéfredaktorku Hyperionu, pobočky nakladatelství Kurta Wolffa, sama publikovala prózu a poezii pod pseudonymem Ulrich Steffen.
V Berlíně potkala avantgardistu maďarského původu László Moholy-Nagye, za kterého se v 27 letech provdala. Rychle se naučila maďarsky, což byl vedle němčiny, češtiny, angličtiny a francouzštiny její pátý jazyk. S manželem začala spolupracovat na jeho fotografických experimentech, společně vytvořili sérii fotogramů a napsali vlivný text Prodiktion-Reproduktion, publikovaný v nizozemském časopise De Stijl. Podepsán byl ovšem jen Moholy-Nagy.
"Lucia Moholy stála za fotoaparátem u některých jeho 'autoportrétů' a zpracovávala fotografický materiál. Moholy-Nagy dle jejích slov zavítal do temné komory jen výjimečně," píše Hana Buddeus, spoluautorka sympozia věnovaného autorce.
S manželem se Lucia Moholy roku 1923 přestěhovala do Výmaru kvůli jeho učitelskému úvazku na Bauhausu. Lászlo Moholy-Nagy se stal důležitým tvůrcem této moderní umělecké školy, jejíž styl určoval především německý architekt Walter Gropius.
Lucia Moholy si našla práci v publikační sekci. Dokumentovala osobnosti a výrobky akademie. Fotografie otiskovala v katalozích a učebnicích, své snímky poskytovala také do novin a časopisů, které o Bauhausu referovaly.
Po přestěhování školy do města Desava fotografovala architekturu Bauhausu, jeho novou budovu podle Gropiova návrhu i desavské "mistrovské domy". Všichni tři, Lucia, Moholy-Nagy i Gropius, pak opustili Bauhaus v roce 1928 a vrátili se do Berlína. Lucia Moholy si přivezla více než pět stovek skleněných negativů, které, jak se později ukázalo, se staly důležitým a hojně využívaným archivem dokládajícím podobu slavné německé školy. Sama autorka nad archivem záhy ztratila kontrolu.
Po rozchodu s Moholy-Nagym žila s komunistickým politikem Theodorem Neubauerem. Toho však v jejím bytě roku 1933 zatkli nacisté a Lucia Moholy musela rychle zmizet. Odjela do Prahy a odtud přes Vídeň a Paříž do Londýna. S Neubauerem se už neviděla, nacisté jej popravili v únoru 1945.
Fotit lidi jako dům
V Londýně začínala s prázdnýma rukama, její skleněný archiv zůstal v Berlíně - svěřila jej do péče Moholy-Nagymu a Gropiusovi, kteří později také emigrovali. Měla jen svůj velký, těžký fotoaparát. Otevřela si portrétní ateliér na adrese 39 Mecklenburgh Square, kde byla sousedkou spisovatelky Virginie Woolfové.
Fotila členy umělecké skupiny Bloomsbury, vědce, šlechtice či intelektuály, z nichž se mnozí angažovali v antifašistickém hnutí. "Vzala jsem lidi a prostě je vyfotografovala jako dům," vzpomíná v rozhovoru, který přetiskuje obsáhlý katalog k pražské výstavě a jehož audiozáznam lze v Kunsthalle slyšet.
Londýnské portréty skutečně působí, jako by Lucia Moholy své klienty obcházela. Snímala je z mnoha úhlů, často z podhledu. Fotografie se také vyznačují sošností, nejsou důležité detaily, autorka oceňuje portrétovaného - nejčastěji jeho hlavu - v celistvosti. Tvar, výraz, silueta. Velký soubor portrétů později zakoupila londýnská National Portrait Gallery.
Její fotografie působí velmi moderně. Mají radikální ořez, Moholy neváhala vynechat kousek hlavy, aby zvýraznila blízkost a cosi charakteristického na portrétované tváři. Experimentovala také s malou hloubkou ostrosti, zaostřila například na vlasy, nikoli na oči dotyčného, nebo zvýraznila složitý účes dámy a její tvář z profilu nechala ve stínu jen jako siluetu.
Lucia Moholy se v Anglii kromě toho prosadila jako teoretička fotografie. Těsně před vypuknutím druhé světové války vydává nakladatelství Penguin v paperbackové edici Pelican Special její knihu Sto let fotografie 1839 - 1939, kterou chystala už v Berlíně. Čtyřicetitisícový náklad je za dva roky rozprodaný.
Během války se ukazuje i její technické nadání, které již projevila při fotografování architektury. Stává se specialistkou na mikrofilmy - nejprve ve službě válečné britské rozvědky, pak UNESCO, po jehož založení v roce 1945 autorka cestuje na Blízký nebo Střední východ a dokumentuje tamní kulturní dědictví.
Pro Světovou zdravotnickou organizaci má zase za úkol založit v rodné Praze mezinárodní lékařskou knihovnu. To už se ale píše rok 1949 a Československo ovládá komunistická zlovláda. Lucia Moholy je ze země vykázána.
Poslední štace
Lucia Moholy nakonec začíná přednášet o fotografii na anglických školách. Když jednou potřebuje obrázkový doprovod k přednášce na téma Bauhaus, obrátí se na Waltera Grupiuse, toho času žijícího ve Spojených státech amerických. Ona má za to, že většina jejích negativů byla zničena během spojeneckého bombardování Berlína. Doufá však, že alespoň něco se architektovi, který včas emigroval, podařilo zachránit.
Grupius se vymlouvá, prý má posledních pár originálních fotek a nedá je z ruky. Zapře Lucii Moholy, že ve skutečnosti téměř celý její archiv odvezl a stále jím disponuje.
Na to Lucia Moholy přišla, už když se jí dostal do ruky katalog výstavy o Bauhausu, kterou uspořádalo newyorské Muzeum moderního umění v roce 1938 a na níž Grupius spolupracoval. Katalog obsahoval mnoho jejích fotografií. Architekt však nepovažoval za nutné o tom autorku informovat, a dokonce ji ani neuvedl jménem. Fotografka vymohla od Grupiuse zpět své negativy až v roce 1957, získala jich však sotva polovinu.
Poslední zemí, kterou si Lucia Moholy vyvolila, bylo Švýcarsko, kde strávila posledních třicet let svého dlouhého života. Živila se jako publicistka a spisovatelka, poprvé v životě se jí dostalo uznání umělecké obce. Kurátoři ji začali zahrnovat do souhrnných retrospektiv. První samostatnou přehlídku Lucii Moholy uspořádala v roce 1981 curyšská Galerie Renée Ziegler. Bylo jí 87 let.
S výstavou, jejíž podoba je v pražské Kunsthalle nyní také replikována, pomáhal fotograf Giorgio Hoch. Pomohl vytvořit nové pozitivy z původních negativů, především ze 20. a 30. let. Při té příležitosti vznikla také série portrétů Lucie Moholy, Hoch ji zachytil v galerii vedle jejích prací a také u ní doma.
Z fotografií klidně shlíží sebevědomá, sympatická žena, jež má nečekaně pronikavý a mladistvý pohled. Také její hlas z nahrávky rozhovoru dosvědčuje, že Lucia Moholy byla ve stáří obdivuhodně vitální, připravena diskutovat o roli a možnostech fotografie ve společnosti.
Aktuální pražská výstava je neobyčejně komplexní. Lucii Moholy představuje jako výbornou experimentátorku i technicky zdatnou fotografku a současně jako ještě nedoceněnou teoretičku, která má k tématu stále co říct. U této příležitosti vyšel nejen obsáhlý katalog, ale také první české vydání její knihy Sto let fotografie 1839 - 1939.
