Druhým překvapením je forma textu. Svěrákova novinka nazvaná Strážce nádrže, která je jakousi literární dvojnicí filmu Vratné lahve, má podobu románu v dopisech, spíš novely. Čítá pouhých 84 stran včetně 13 celostránkových ilustrací Zdeňky Huškové.
Ty dopisy píše důchodce Jiří Smrček, strážce vodní nádrže Magda v blíže neupřesněných příhraničních horách, a adresuje je řediteli povodí, sídlícímu v Praze. Smrček píše listy rukou a zprvu se soustřeďuje na svou profesi i drobné úkony, které k ní patří. Prokládá je úvahami a příhodami přímo nesouvisejícími, avšak brzy přejde ke vzpomínání na svůj osobní i profesní život v průběhu druhé poloviny 20. století.
Až téměř ke konci knihy vydedukujeme - z toho, že jedna postava ruší svou sbírku videokazet a definitivně přechází na DVD -, že příběh se zřejmě odehrává před nějakými deseti patnácti lety, tedy právě v době, kdy měl premiéru film Vratné lahve.
Také ve snímku, jejž podle scénáře Zdeňka Svěráka natočil jeho syn Jan, je hlavní postavou důchodce, který ještě nechce do bačkor a přijímá podřadnou práci ve výkupu lahví. Podobný je protagonista novely Strážce nádrže, starý muž, jenž se snaží zůstat činorodý a být platný na svém pracovním místě, jakkoliv nicotném. Podobně jako film pak vyznívá i závěr knihy, trochu trpký, ale jen na chvíli.
Zdeněk Svěrák se už v dřívější povídkové tvorbě projevil jako dědic čapkovské humanistické tradice s důrazem na drobné lidské osudy. Jistě, je to taková "popová verze", plošší než Čapkovy vícevýznamové texty, s obroušenými hranami a vyšší mírou sentimentu. Ale nelze jí upřít řemeslnou zručnost, cit pro povahopis a - pochopitelně - smysl pro humor.
Strážce nádrže v tomto směru pokračuje a povídavostí pisatele dopisů připomíná také postavy z děl Bohumila Hrabala. Hrabalovská je i epizodičnost děje, zprvu těkavá, postupně však ilustrující běh dějin "malým" venkovským životem. Přičemž tam, kde Svěrák vyfabuluje historku - především konflikt Jiřího Smrčka, původně učitele na základní škole, s "vedoucím školského odboru" Korkem, zvaným Rudý Špunt, po roce 1968 -, je poutavý a zábavný. Zato když hrdina jen glosuje dobové dění, zůstává předvídatelný, až banální, s metaforami poněkud omšelými.
Sympatický hlavní hrdina, jenž hlídání staré hráze považuje za poslání, občas vykazuje rysy fachidiocie, které Svěrák s kolegy s oblibou využíval a parodoval ve slavných "přednáškách" předcházejících většině her o Járovi Cimrmanovi. Zde to není tak nápadné, humor působí spíše melancholicky, ale oddanost profesi a profesnímu úkolu je výrazná, posílená ještě jakýmsi zbožštěním adresáta, bezejmenného ředitele povodí, jehož moc a vliv nabývají v očích Jiřího Smrčka mimořádných rozměrů.
Zdeněk Svěrák: Strážce nádrže
Cosmopolis 2018, 92 stran, 249 korun
Svěrákovy příznivce Strážce nádrže nepochybně uspokojí. Možná od novely budou čekat více humoru, ale většina už ví, že ve svých literárních pracích je autor v tomto směru střídmější.
Vedle tradiční laskavosti k lidským příběhům tu Svěrák znovu přináší to, co už s úspěchem dělá delší dobu, tvorbou i svým životem: povzbuzení pro všechny nejen ze své generace, že stářím život nekončí, že i zdánlivě osamocený a zapomenutý člověk si může najít důstojné místo. Příběh Strážce nádrže mohl být spletitější a košatější, ale i tak ta drobná kniha většinu takových čtenářů potěší.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz
