Málokdo tušil, že pět let po smrti Václava Havla by se ještě mohl objevit nějaký jeho nový text, o němž se navíc sám autor nikdy nezmiňoval. A již zřejmě nikdo by netipoval, že by se tento text mohl skrývat v diáři opravárenského závodu Mototechna z roku 1977.
Objevil ho zde David Dušek, když likvidoval pozůstalost po svém dědečkovi Zdeňku Urbánkovi, spisovateli, překladateli a disidentovi, jinak též blízkém příteli Václava Havla a většinou prvním kritikovi jeho nových prací.
V modrém diáři se ukrývaly osobní poznámky, myšlenky a nápady Václava Havla ze čtyřměsíční vazby v cele 379 v pražské ruzyňské věznici od 14. ledna do 20. května 1977. Havel byl tehdy zatčen po zveřejnění Charty 77.
Zápisky jsou stručné, útržkovité, psané obyčejnou tužkou. S jejich rozluštěním pomohla Duškovi dlouholetá asistentka Anna Freimanová. Postupně rozkrývaly nejen seznamy knih, které přečetl, seznamy léků, které dostal, dopisy, které z vězení napsal, ale i koncepty her a esejů, jež se chystal napsat, či záznamy snů a nálad. Zápisky obsahují i plány do budoucna, včetně seznamu hostí na oslavu jeho propuštění či menu, které se ten den bude podávat.
Z vězeňského deníku je cítit jeho osobní nejistota, zda tuto první konfrontaci s vyšetřovateli, dozorci a prokurátory zvládne, zda obstojí tváří tvář moci, proti níž bojoval, a zda až vyjde z vězení, bude ještě stále disidentem. Jeho nejistotu ještě prohlubovaly zprávy, které se mu donesly o smrti filozofa Jana Patočky po namáhavých výsleších kvůli Chartě 77.
„Temné myšlenky: zhoršení obecné situace – snadná volba – odtud se nikdo tak hned nevrací – všechno sečtou…,“ poznamenává si například 29. ledna 1977.
Dlouholetý Havlův přítel a pozdější velvyslanec v USA či Británii Michael Žantovský ve své stati k Zápiskům obviněného upozorňuje na Havlovu naivitu při výsleších s „hodným“ vyšetřovatelem, k němuž se ve své samotě a depresích upíná jako k někomu, s nímž si lze popovídat. Upozorňuje i na jeho dilema poté, co sepsal dopis prokurátorovi, v němž sice nechce ustoupit ze svých přesvědčení, ale slibuje, že když ho propustí, nebude své názory prezentovat veřejně. Nejprve se raduje z toho, jak lišácky na režim vyzrál, později však na dopis nahlíží jako na osobní selhání.
„Neříkám v tom nic, co si nemyslím a co není pravda, ale vzhledem ke kontextu to může působit hrozně. Jsem zoufalý, je to totiž půl pravdy!“ píše ve svém deníku Václav Havel.
„Havel se pak tímto svým ‚proviněním‘ trápil po léta, a to i přes to, že mu nikdo nikdy nic nevyčítal. Sám pro sebe prostě došel k závěru, že odčinit je může pouze tím, že podruhé již v žádném případě neuhne a skončí ve vězení. A teprve když se tak skutečně stalo, byl s to tuto svou negativní zkušenost se sebou samým čestně uzavřít a dosáhnout vnitřního usmíření,“ napsal k nově nalezeným poznámkám filozof a diplomat Martin Palouš.
V diáři národního podniku Mototechna je také rozpracováno několik her a povídek. Často zaznívá faustovské téma, které pak Havel zužitkuje v roce 1985 ve hře Pokoušení.
Dne 11. dubna si kromě poznámky, že měli k jídlu velikonoční mazanec, do diáře napíše velkým písmem do rámečku: „Faustovská látka vynalezena!“
Dny, kdy načrtává dialogy a situace, se střídají s dny, kdy upadá do deprese a píše o svých niterných pocitech: „Jsou tu samé ošklivé věci – žádná kytka, žádná barva, žádná hudba, nic. Člověk tu plesniví – je to k ničemu? Má to nějaký smysl?“ ptá se 16. února.
Svou sklíčenost se snaží přetlouci až pedantsky bodovým harmonogramem, co udělá, až ho propustí: „Ihned ostříhat, velká koupel, večeře s Olgou U Labutí, americké cigarety, humrový koktejl, Cinzano, minutka s tatarskou omáčkou, salát, bílé víno, ovoce se šlehačkou, sýry, káva. (…) Hluboký spánek do desíti, 11–14 procházka s Olgou po Petříně a Pohořelci, 15-nekonečno – den otevřených dveří.“ Následuje dlouhý seznam jmen svých přátel, které po propuštění pozve.
Čtenáře ofocené listy diáře zaujmou právě prostřídáváním existenciálních pasáží s ryze praktickými poznámkami. Poslední dny onoho roku 1977, 30. a 31. prosince, obsahují například pečlivě očíslované položky, co je potřeba udělat na Hrádečku: „(…) koupit sekačku, travní semeno, maliny za špejchar?, košíky do kuchyně?, naolejovat plot, pole?, zeleninová zahrádka?, přinést hodně dřeva, vymalovat chlívek, vyčistit krb (…)“
Diář po dlouhých debatách zveřejnil nálezce a editor David Dušek nakonec v plném znění, a to i měsíce, kdy už Václav Havel ve vězení nebyl. Dle editorových slov ho prý děsila představa, že neotisknutím všech pasáží „vyvolají řetěz podezření a diskusí o tom, co jsme zamlčeli a co skrýváme“. Upozorňuje, že diář podle něj neobsahuje žádné neotisknutelné nebo neznámé skutečnosti.
Pro zveřejnění celého diáře se Dušek mimo jiné rozhodl proto, že díky Havlovým osobním poznámkám „máme možnost poodhalit jeho osobu ve chvíli těžké životní zkoušky, provázené pocitem výčitek a osobního selhání“. Editor na závěr vyjádřil přání, aby Zápisky obviněného ukázaly lidem Václava Havla jako živého člověka, ne jako „muže z mramoru“, jak je na něj mnohdy nahlíženo.
