Ve věku pětaosmdesáti let zemřel sir Vidiadhar Surajprasad Naipaul, indický spisovatel trinidadské příslušnosti žijící v Británii a především nositel Bookerovy ceny i Nobelovy ceny za literaturu. Tu získal roku 2001, po Dereku Walcottovi v krátké době jako druhý autor z karibské oblasti píšící v angličtině, tedy přijatém jazyce.

Protože publikoval od 50. let minulého století, v jistém ohledu Naipaul ve světě prošlapal cestu dalším úspěšným literátům indického původu jako Anitě Desai, Salmanu Rushdiemu či mladší Arundhati Royové. Pochvalně se o Naipaulovi vyjadřoval třeba spisovatel Martin Amis, který jej označil za extrémně vnímavého autora.

Švédská akademie při udělení ceny vyzvedla to, jak Naipaul nekompromisně zkoumá postkoloniální společnost a "poznává historii potlačených". Také ale ocenila autorův odsudek muslimského fundamentalismu - Naipaul cenu obdržel měsíc po teroristických útocích z 11. září a krátce poté, co americká vojska začala invazi do Afghánistánu.

Spisovatel tehdy veřejně odsoudil neblahý vliv islámu, jejž přirovnal ke kolonialismu. "Naipaul považuje náboženství za pohromu pro humanitu, za překážku, která dusí naši fantazii a naši touhu přemýšlet a experimentovat," zdůraznila Švédská akademie.

V českém tisku se k udělení ceny Naipaulovi vyjádřil například amerikanista a překladatel Josef Jařab. "Přesvědčivost a barevnost literárního talentu, hloubka a šíře záběru beletristické i esejistické tvorby V. S. Naipaula mi připadala už po léta jako nepřehlédnutelná kulturní a myšlenková hodnota," napsal v Literárních novinách Jařab, podle nějž jako by Naipaul "přenášel některé prvky dickensovské, conradovské či lawrencovské do druhé poloviny 20. a počátku 21. století".

Naipaul obdržel mnoho literárních cen, roku 1989 mu také britská královna Alžběta II. udělila rytířský titul. "Vždy jsem byl této zemi vděčný, že mi umožnila svobodně rozvíjet svůj talent. Nikdy jsem nemusel dělat nic, co jsem dělat nechtěl. Podobnou kariéru bych nemohl udělat v žádné jiné evropské zemi," napsal Naipaul o Anglii.

V. S. Naipaul se narodil roku 1932 v Trinidadu do indické hinduistické rodiny, která do Karibiku přišla za prací v 19. století. Budoucí autor vyrůstal částečně v chudobě. Otec mu v dětství předčítal z děl Williama Shakespeara a Charlese Dickense.

V osmnácti letech Naipaul dostal stipendium a přestěhoval se natrvalo do Británie, kde začal psát a také pracovat, zprvu jako komentátor BBC pro karibskou oblast nebo v Národní portrétní galerii v Londýně. Později přispíval literárními kritikami do časopisu New Statesman a zejména v 60. a 70. letech intenzivně cestoval po Karibiku, Indii či Africe.

Tvořil takřka půlstoletí. V počátcích se soustředil na život v karibské oblasti, zejména na rodném Trinidadu. V pozdějších románech se více zaměřoval na problémy postkoloniálního světa a totožnost těch, kdo se v bývalých koloniích narodili. "Většina z nás zná rodiče a prarodiče, z nichž pocházíme. Ale náš původ je dál a dál v minulosti, provždy; všichni pocházíme ze samotného začátku; v naší krvi a kostech a mozku neseme vzpomínky na tisíce bytostí," napsal Naipaul. "Nechápeme všechny vlastnosti, jež jsme zdědili. Někdy jsme sami sobě cizinci."

Často se inspiroval vlastní zkušeností: nejednou ve svých prózách popisoval fiktivní život Indů v Karibiku, lidí přicházejícího z této oblasti do Anglie či neukotvené intelektuály v postkoloniálním světě.

Když obdržel Nobelovu cenu za literaturu, deník Wall Street Journal o něm napsal, že je sice nesmlouvavým kritikem koloniální zkaženosti a nelidskosti, avšak zároveň také nepřítelem brutálních afrických, jihoamerických či asijských despocií v postkoloniální éře, přihlouplých ideologií, šidítek či šarlatánství třetího světa. "Právě proto, že Naipaul nemá trpělivost s levicovými iluzemi o tom, čemu se eufemisticky říká rozvojové země, odmítá se také podílet na stereotypech o domorodcích. Jeho postavy jsou si vědomy sebe sama, mají své ambice a touhy a myšlenky o světě," mínil Wall Street Journal.

4:44

Záznam zachycuje část Naipaulův krátký děkovný proslov po převzetí Nobelovy ceny za literaturu. | Video: Švédská akademie

Konkrétně v románu The Mimic Man z 60. let Naipaul vyprávěl o ostrovním politikovi, který v Londýně prochází tvůrčí krizí a zažívá rozčarování z toho, jak se k němu chová anglická společnost.

Vyvrcholením autorovy rané tvorby byl román Dům pro pana Biswase, jenž v českém překladu Vladimíra Klímy vyšel roku 1982. Kniha líčila zápas pana Biswase za vlastní nezávislost a lidskou důstojnost, projevující se celoživotní snahou postavit si dům.

Cestovatelské zážitky Naipaul zúročil ve dvou knihách o Indii nebo v titulu nazvaném V ohybu řeky, který v českém překladu Pavla Medka a s doslovem Luboše Kropáčka vyšel roku 1985. Jednalo se o pesimistické svědectví o Africe a zkorumpovanosti lidského rodu. Kniha se zaměřila na indického obchodníka, jenž se marně snaží zakotvit v západní Africe.

V próze The Enigma of Arrival zase Naipaul popsal zkušenost indického autora, který uprostřed pastorální anglické idyly reflektuje upadající lesk britského impéria.

V textu nazvaném Poloviční život pak zachytil pocity indického outsidera v Londýně, který se dusí v kastovních systémech rodné země, na druhé straně ovšem neví, co si počít se svobodou v exilu. "V bráhmanské společnosti chlapce kvůli smíšenému svazku jeho rodičů považují za páriu, příslušníka nečisté kasty. V Londýně se stane žebráckým imigrantem, objektem rasových a třídních předsudků, vyděděncem, který se snaží přiblížit svým bohémským vrstevníkům," napsal o knize deník New York Times. Podle něj Naipaul v této próze vyjádřil lítost nad pasivitou a fatalitou, kterou pozoruje u mnoha obyvatel Indie.

V českém překladu vyšla z Naipaulových děl ještě Pouť: Sled příběhů přeložená Rudolfem Chalupským. Sestává z devíti různorodých příběhů, které spojuje zájem o historii a postkoloniální vývoj zemí třetího světa - texty se odehrávají buď na Naipaulově rodném Trinidadu, nebo v Africe, kde autor též jistý čas pobýval.

Naipaul býval často srovnáván s Josephem Conradem pro podobné pesimistické vidění lidské povahy či proto, že hlavními tématy jeho děl byly exil a pocity vykořenění.

V neposlední řadě na sebe Naipaul opakovaně strhával pozornost radikálními výroky, jako když v druhé polovině 90. let na literárním festivalu vyzýval ke zrušení kateder literatury na univerzitách a za propuštění všech profesorů literatury, nebo když se o mnoho let později přezíravě vyjádřil o spisovatelkách. Býval nařčen ze snobství i nechuti k černochům, neváhal například označit Pákistán za zemi plnou teroristů nebo tehdejšího anglického premiéra Tonyho Blaira za "piráta v čele socialistické revoluce".

Publicisté na Trinidadu těžce nesli, že se Naipaul o své rodné zemi nezmínil, když obdržel Nobelovu cenu za literaturu - spisovatel již dříve odmítl trinidadskou společnost jako "zmrzačenou, bezvýznamnou, zničující, cynickou" oblast. Považoval ji prý jen za "tečku na mapě".