Jeho pohled za zrcadlo je fascinující. Opírá se o široké vzdělání z mnoha oborů, přičemž Zakaria ví, kde jsou jeho hranice, dále o zkušenosti z několika kultur včetně Indie, kde se narodil, a také o ochotu nechat na konci myšlenkového řetězce zazářit někoho jiného - řada úvah vrcholí parafrází myšlenek druhých. Třeba byznysmena Jareda Cohena o tom, že počítačové sítě mohou mít vždy jen dvě ze tří možných kvalit: otevřenost, rychlost, či bezpečnost.
Zakaria toto trilema převádí na společnost. Dnešní Čína je rychlá a stabilní, a tak směřuje k uzavřenosti. Rakousko-Uhersko bývalo otevřené, bezpečné, a tedy stagnující. A západní liberální svět? „Je otevřený, rychlý - a tudíž, téměř z definice, nestabilní,“ zamýšlí se Zakaria.
Tato nestabilita se projevila při koronakrizi. Apokalyptici, kterých je i český veřejný prostor plný, by si se Zakariou mohli notovat v tom, když nachází příčiny pandemie v pronikání urbanizace do divoké přírody nebo ve spotřebě masa z unifikovaných velkochovů, kde se nákaza šíří jak lavina a která je na Západě enormní, zatímco na Východě přetrvávají archaické metody léčby i kulinářství. V pandemii ale Zakaria také vidí příležitost a to je podstatou knihy.
Zjednodušit jeho poselství nelze, natolik je Deset lekcí nabušených. Tedy výběrově: globalizace trvá už stovky let a kromě kumulace virů přináší i obchodní a intelektuální výměnu, díky níž svět bohatne. Chceme tedy říct lidem, některým skutečně ohroženým bídou, že zchudnou?
Digitální systémy není správné uzavírat, ale dublovat, abychom měli rezervu pro případ ohrožení. Trh na všechno nestačí, stát by měl podporovat výzkum i výrobu v klíčových segmentech. Zároveň se neuzavírat za své hranice, jen spolupráce a výměna přinese plody.
Někdy Zakariovo poselství shrnuje už název lekce: Lidé by měli naslouchat expertům - a experti lidem.
Tak nevýznamnou zemi jako Česko spisovatel ve svém letem světem ani jednou nezmíní, i tak ale zdejší čtenář může najít mnohé paralely například v aplikaci sloganu Amerika na prvním místě, který používal bývalý prezident Donald Trump. Podle Zakarii platí opak: jen ve snaze o kolektivní bezpečnost (jadernou, počítačovou, epidemiologickou) dosáhneme bezpečnosti fragmentární.
Za vrcholný krok americké zahraniční politiky pokládá Marshallův plán, který nenechal poražené jejich osudu, ale pomohl jim. A naopak: reparace předepsané Německu po první světové válce vedly k sociálnímu kolapsu, pádu měny i režimu, k nacismu a všem následujícím hrůzám. Jakou cestu si vybereme dnes?
Autor na více než 300 stranách nabízí mnoho úvah a souvislostí. Pochopitelně je možné s ním polemizovat. Třeba v tom, že binární svět USA - Sovětský svaz neskýtal tolik hrozeb jako současné nepřátelské soupeření USA - Čína. Zatímco Kreml se Washingtonu téměř rovnal vojensky, jednoznačně zaostával technologicky a ekonomicky. U Číny je to přesně naopak.
Podle Zakarii lze pochopit, že asijská velmoc na vzestupu má ambice. Na případném vzniku druhé studené války mohou mít ale zásadní podíl USA, pokud izolacionisticky vyklidí dosavadní pozice, které ve světě za posledních 70 let budovaly.
Zakariu v Česku zpopularizoval zejména týdeník Respekt, jehož čtenáři se pravidelně setkávají s autorovými texty. Víme tedy, že jde o brilantního liberálního intelektuála, který zpochybňuje vlastní stanoviska, nespokojí se s tradovanými axiomy a mezioborově nachází nové příležitosti. A nestačí mu jen pochopit, kam se svět hne, tento pohyb se přece neděje automaticky sám o sobě a není výhradně v rukou druhých.
Občanská odpovědnost leží na každém z nás a zastrčením hlavy hluboko do písku starého dobrého - přitom nikdy neexistujícího - světa se z ní nelze vyvázat. Byť autor mluví zejména o hrozbách a nejistotách, nespokojí se s tvrzením, že Západ je z definice nestabilní. I to lze přece vnímat jako možnost ke změně.
Možná právě dnes je čas, kdy se utváří dějiny na dlouho dopředu, snad právě teď se odehrává skutečný Velký skok vpřed, jakkoliv to byl název oficiální čínské komunistické politiky. Ani současný svět by tuto dějinnou příležitost neměl prospat. Pak by si mohl stěžovat jedině na vlastní lenost.
O Zakariově myšlení a názorech bylo napsáno mnoho. Dodejme další rozměr: Fareed Zakaria je výborný spisovatel. Píše hutně, srozumitelně, uvažuje přehledně a záživně. Obecné myšlenky prokládá konkrétní zkušeností, nemoralizuje, nemanipuluje, jen nabízí varianty a sem tam, pravda, trochu pošťuchuje.
Rozhodně mu nechybí král veškerých složitých sdělení - humor. Zakaria má bytostný cit pro paradox, opravdu mu záleží na čtenáři. Dalo by se prohlásit, že není popularizátorem konkrétního vědeckého oboru, ale myšlení jako takového. Úvahy o tom, zda takové myšlení může skýtat všechny tři kvality, tedy zůstat otevřené, rychlé i stabilní, ponecháme na laskavém čtenáři.
Kniha
Fareed Zakaria: Deset lekcí pro postpandemický svět
(Přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis)
Nakladatelství Prostor 2021, 336 stran, 397 korun.
