Největším hrdinou knihy, kterou nedávno v českém převodu Tomáše Jurkoviče vydalo nakladatelství Prostor, nicméně není kocour. Je jím zakřiknutý, osiřelý středoškolák Rintaró, pobledlý a málomluvný, pohybový antitalent. Nemá žádný předmět, v němž by vynikal, ani oblíbený sport.
Upozaďovaný klučina nejraději trávil čas v dědečkově antikvariátu. Na policích samé kvalitní knihy, žádné bestsellery, japonské komiksy manga nebo časopisy. Na začátku příběhu ale dědeček umře. Právě když se chlapec rozhoduje, co udělá se svým životem i knihami po nebožtíkovi, v antikvariátu se zjeví žlutohnědě žíhaná mourovatá kočka a zničehonic na kluka promluví.
Srst má skoro zrzavou, břicho a packy porostlé chundelatými sněhobílými chlupy. Ostrý svit v očích, dvě uši jako rovnoramenné trojúhelníky. Je opravdu velká. "Jsem pruhovaný kocour Tygr," představuje se a bez okolků hrdinovi sděluje, že má pro něj úkol.
"Trochu bych teď potřeboval využít tvé schopnosti. Vím o místě, kde je uvězněná spousta knih. Musíme je vysvobodit. A ty mi s tím vysvobozováním pomůžeš," vysvětluje prostě. Pokud se protagonista rozhodne kocourovi vyhovět, vydat se s ním na dobrodružství a nějaké ty knihy spasit, možná zachrání i své dospívání.
Roztomilé zvířátko, nepravděpodobný hrdina - co nám do vzorce úspěšného příběhu ještě schází? Samozřejmě odvážná školačka, rázná premiantka Sajo.
V tomto vyprávění jsou knihy vystaveny nebezpečenství od všelijakých podivínů, kteří žijí v paralelních světech. Jeden je vystřihuje. Jinými slovy z nich škrtá vše podle něj zbytné a nechává jen tresť, někdy zúženou na jedinou větu. Dotyčný tvrdí, že lidi dnes nemají dost času číst tlusté svazky, kdežto takto vystřihanou literaturu by přece každý přečetl jedna dvě.
Rintaró se knižnímu střihači srdnatě postaví, ovšem než na tento souboj o budoucnost literatury dojde, probere s kocourem páté přes deváté. Mezitím by čtenář nějaký ten zásah nůžkami uvítal. Je to rozvláčné až běda.
Další ohrožení představuje manažer, který literaturu označuje za výhradně obchodní artikl. "Prodej znamená úplně všechno. I to největší dílo totiž končí, pokud se neprodává. Hodnota knih se neměří hloubkou citového pohnutí, jde tu o výšku nákladu," říká, až se z toho antikvářově vnukovi zatočí hlava. Další překážka, se kterou se kluk a mluvící kocour musí vypořádat.
Čtyřiačtyřicetiletý spisovatel Sósuke Nacukawa, který pracoval jako doktor v japonské prefektuře Naganu, debutoval roku 2009 později zfilmovanou prózou z nemocničního prostředí nazvanou Nebeská kartotéka. Dojemného příběhu naganského lékaře, jenž objeví posmrtný dopis zanechaný pacientkou s nevyléčitelnou chorobou, se prodalo přes 1,5 milionu výtisků a autor za něj dostal cenu nakladatelství Šogakukan za prózu. Do širšího povědomí ale Nacukawa pronikl až teď s Kocourem, který zachraňoval knihy.
Primární potíž spočívá v tom, že anotace českého vydání jej označuje za vhodného pro čtenáře všeho věku, a dokonce za dojemný příběh s "poetickým vyzněním a nepominutelným filozofickým přesahem". Opravdu? Nejhlubší moudra, ke kterým se pročteme, zní: "Četba tu není jen od toho, aby ti při ní bylo dobře nebo aby ti bušilo srdce napětím. Jsou i knížky, u nichž musíš bedlivě zkoumat řádek po řádku, číst ty samé věty znovu a znovu a s hlavou v daních se usilovně snažit, abys je konečně pochopil."
Kocour, který zachraňoval knihy, takovým titulem rozhodně není, i když proti této pravdě se nedá namítnout ani ň - snad jen že ji každý dospělejší čtenář zná.
Pokud si ale uvědomíme, že kniha s hrdiny ve školním věku je správně určena stejně starým, tedy začínajícím čtenářům, má smysl si připomínat i to, že literatura může člověku rozšiřovat obzory. Kocour, který zachraňoval knihy, to poměrně pěkně říká. Jen takovou knihou rozhodně není.
Kniha
Sósuke Nacukawa: Kocour, který zachraňoval knihy
(Přeložil Tomáš Jurkovič)
Nakladatelství Prostor 2022, 208 stran, 347 korun.
