Je to už jeho několikátý text, o který se v decentní, přitom přitažlivé úpravě postaralo Nakladatelství Lidové noviny. Přes charakteristický zevnějšek, který dává tušit takřka vznik jakési neformální "edice Halík", však byla zatím každá autorova kniha odlišná.
Nejcelistvější dílo
Spis Co je bez chvění, není pevné (2002) je jakýmsi intelektuálním spirituálním cestopisem, Oslovit Zachea (2003) je sbírkou kázání. Takové "postily", které byly kdysi bestsellerovým žánrem, existují dodnes; ale prakticky jen Halík má šanci, aby taková věc vyšla u sekulárního renomovaného nakladatele. Svazek Vzýván i nevzýván (2004) je souborem přednášek z let 1997-2004.
Mezi čtenáři se nicméně největší oblibě bude pravděpodobně navždy těšit jeho biografická zpověď Ptal jsem se cest (1997), o které nepřísluší autorovi recenze víc říkat, protože se na jejím vzniku podílel.
Její úspěch byl dán spojením Halíkovy mediálně, především televizně známé tváře a vypravěčského talentu. Všechny další knihy už jsou přes svou odlišnost jaksi "akademičtější", ale právě poslední Noc zpovědníka se zdá být z dosavadní řady v mnohém nejosobnější a nejcelistvější.
Kladivo na jinověrce
Halík hned na úvod cituje protestantského teologa Oskara Pfistera, kterého se zeptal Sigmund Freud, zda může jakožto křesťan tolerovat Freudův ateismus. Teolog odpověděl: "Uvážím-li, že vy jste mnohem lepší než vaše nevíra, a já mnohem horší, než vyžaduje moje víra, soudím, že rozdíl mezi námi není zas tak velký."
Toto předznamenání si populární pražský kněz nevybral náhodou; existuje totiž cosi jako "halíkovská" tolerance. Halík nikdy neřekne, že dogma nebo oficiální výrok církve neplatí, snaží se však, aby slova nebyla nikdy interpretována tak, že by se mohla stát kladivem dopadajícím na hlavy jinak smýšlejících.
Co tedy Halík v Noci zpovědníka sděluje? Že víra není autosugesce - a pokud je, není to víra. Praví, že když faráři škemrají u badatelů o "vědecký důkazeček" Boží existence, snaží se marně. Konstatuje, že výpovědi o posmrtné existenci, jak je podávají světová náboženství, jsou metafory, které vypovídají o něčem, co si stejně nedovedeme na základě naší zkušenosti představit.
Západní dámy horující pro reinkarnaci jsou však podle něj jen kokety s duchovnem. Protože se vždy zajímal o konflikt kultur, zmiňuje i iráckou válku a používá obraty jako "idiotští generálové z Pentagonu".
Co autor umí, je přechod k sebeironii. Cituje například, co mu řekla jedna žena: "Ty jsi skutečně tolerantní akorát k muslimům a síkhům, protože se s nimi vidíš dvakrát v roce na nějaké konferenci." Zmiňuje, že na některé věci mění názor, třeba když si dříve dělal legraci z "buddhistů z Vinohrad" a dnes vidí, že vzniká i tvořivá forma západního buddhismu.
Vlastně je to naopak
Halík je velký solitér české katolické komunity; do farářského světa trpícího téměř smrtelnou ztuhlostí nepatří. V knize přiznává, že po jisté kněžské debatě, zda je možno a povoleno modlit se růženec před vystavenou Nejsvětější svátostí, se musel kvůli duševnímu zdraví omluvit a odebrat na pivo. Pro sekulární intelektuály je pořád ještě "velebník" v zajetí falešného církevnického vědomí; ač zajímavé je přitom právě to, co dělá "na hraně" mezi různými světy.
Odpůrci společně by pak Halíkovi mohli vytknout, že je "technolog", který dokáže využít mesmerizující účinky svého zjevu, hlasu, inteligence. To všechno je. Navíc předvídá, co protivník v debatě udělá; ví, jaká slova použít a co si nechat pro sebe, kde se vyhnout konfliktu a kde mírně podráždit.
Původně měla recenze končit, že Noc zpovědníka není určena pro bigotní katolíky a zatvrzelé ateisty, ale asi je to naopak. Vlastně by si ji měli přečíst právě oni: aby se naučili, jak se to dělá.
Tomáš Halík: Noc zpovědníka (Paradoxy malé víry v postoptimistické době). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, 252 stran, náklad neuveden, 225 Kč.
