Trilogie jedenapadesátileté spisovatelky a nakladatelky Karin Lednické, jež svou prvotinu rozprostřela od konce 19. století až do šedesátých let 20. století, v sobě nese autentické vzpomínky lidí z Těšínska - oblasti se spletitou, nacionalismem nasáklou historií, která má dosud bílá místa.
Dynamické vyprávění a odkrývání netušených či málo známých souvislostí vloni učinilo z Šikmého kostela literární událost. Ve čtenářské anketě Kniha roku, kterou pořádá Nadační fond Čtení tě mění a zúčastnilo se jí 120 tisíc lidí, obsadil první místo. V anketě Kniha roku Lidových novin byl pátý, avšak z beletrie se umístil nejvýš.
Druhý díl s podtitulem Románová kronika ztraceného města, léta 1921-1945 je o třetinu obsáhlejší než jednička. Včetně obrazové přílohy, zahrnující dobové fotografie Karviné a novinové výstřižky, má přes 600 stran. Suverénní styl autorky, jejímuž psaní předcházel několikaletý výzkum, z bichle dělá rychlé, i když často emotivně náročné čtení.
Při nacistické registraci pro obyvatele Těšínska neexistovala přijatelná volba. Jestliže se přihlásili k polské národnosti, spadli do kategorie podlidí, kteří mohli kdykoliv skončit jako otroci v pracovních táborech zvaných Polenlager. Když se nechali zlákat propagandou a "rozpomenuli" se na své německé kořeny, nejenže se stali v očích sousedů zrádci, navíc odsoudili své syny k narukování do války. A česká národnost? Ta pro některé nepřipadala v úvahu.
Čech byl pro ně ještě do mnichovské dohody v roce 1938 nepřítelem číslo jedna. V Praze oslavovaná nová republika přinesla po skončení první světové války na česko-polském pomezí krvavý konflikt, při němž vojenský oddíl mladého státu zmasakroval polské vojáky.
Zločin nebyl zapomenut ani 20 let poté. Národnostní zášť umocňovalo nejen přičlenění části Těšínska s převahou polských obyvatel k Československu, ale také necitlivé a mnohdy ponižující chování dosazených českých úředníků.
Vy mluvíte polsky?
"Vy, jako syn českého otce a občan Československé republiky, mluvíte doma polsky?" ptá se na konci prvního dílu Šikmého kostela český šéf horníka Ludwika. Ten nemá šanci vysvětlit, že když mu bylo 12 let, otec se stal obětí důlního neštěstí.
Nadřízený dá Ludwikovi ultimátum: buď odhlásíte své děti z polské školy a pošlete je do české, nebo přijdete o práci i bydlení.
Necitlivé počešťování v době, kterou učebnice standardně líčí jako zlatou éru československé demokracie, na Karvinsku vyústilo v národnostní nenávist s drsnými důsledky. Jen co nacistické Německo se souhlasem západních mocností v roce 1938 zabralo Sudety, okolí Karviné obsadilo Polsko a začal odsun českých rodin. Někdy neměly ani 24 hodin na to si zabalit.
V románu mezi vyhnané Čechy patří i mladý obchodník Štěpán Beran. Má před svatbou s Ženkou, nejnadanější dcerou z Ludwikových pěti dětí. Že nenadálé odloučení snoubenců bude fatální, je nasnadě. Čtenář si s těžkým srdcem zvyká, že skoro pokaždé, když už se románové postavě začne trochu dařit, přijde nějaká obtíž, nebo přímo rána.
Až se to skoro zdá jako autorská schválnost. Jenže doba hospodářské krize a následné válečné běsnění nepřálo ani skromně šťastnému životu. Pocity blaženosti jsou zřídkavé, nejčastěji přicházejí ve spojení s přívětivou přírodou nebo ve chvílích rodinného souznění.
Každá přicházející hrůza se dotýká některého z hrdinů, s jedinou výjimkou: žádný z Ludwikových synů ani syn švagrové Fanky není poslán na frontu.
Čtenář si může být jistý, že také tentokrát se vše odehrává v okolí šikmého kostela, tedy starého kostela svatého Petra z Alkantary, který skutečně stojí na místě někdejší Karviné, v dnes zpustlé, poddolované krajině poblíž rušné silnice spojující Karvinou s Ostravou. Kostel se původně nacházel na návrší, v důsledku důlní činnosti se nejen nachýlil, ale také propadl o téměř 40 metrů.
Dvakrát v lágru
Příběh se odehrává v okolí kostela, s výjimkou jedné kapitoly. V ní se Fanka s dcerou, zeťem a malým vnoučkem ocitají v pracovním táboře. Pro zetě Henryka je už druhý: na začátku války byl jako zedník přinucen stavět opevnění kolem vznikajícího tábora v Osvětimi. Tehdy utrpení zpočátku přijímal jako trest za to, že se před válkou nechal strhnout a také on polským nacionalistům nahlásil jednu neloajální rodinu "vhodnou" k odsunutí.
Pocit, že odčiňuje vinu, mu nějaký čas pomáhá k duševní rovnováze. Jak ale přibývá brutality a roste hlad i vysílení, je stále těžší udržet vůli k životu.
Také Fanka zoufale hledá, jak zachovat alespoň trochu dobrou mysl a naději. Víra v Boha jí snad pomáhá, stále se modlí.
Do duševního a duchovního rozpoložení trýzněných hrdinů se autorka příliš nepouští a je to dobře. Jak v prvním díle ukázala, spiritualita není její silnou stránkou. Zbožnost, kterou u chudého hornického obyvatelstva na počátku 20. století nemohla pominout, Lednická líčí trochu ploše, obvykle jako zvyk, pověrčivost a strach z trestu.
Pazgřivec a pajtoš
Její předností je naopak práce s jazykem a hbité prolínání vět s přímou řečí. Nejen do dialogů, ale všude, kde se to hodí, vkládá slova z neodolatelně šťavnatého místního nářečí. Pazgřivec je bezcharakterní chlap, pajtaš šašek, hloupé, nesmyslné řeči jsou dřisty, gupoty zase hlouposti, ustrašenec bryndá čili crbolí čaj po stole. Lednická, rodačka z Karviné, to má jistě naposlouchané.
"‚Kdybysem byl pobožný,‘ slyší Julka, jak se k tomuto tématu rozčileně vyjadřuje Kuba Včelař, ‚nevyspal bysem se celé roky, co jsem chodil do roboty. Od čtrnácti roků jsem od pondělka do soboty vstával brzo ráno do werku! Siréna mě honila jak nadmutou kozu, ještě včil mě z teho kravalu bolí uši!‘. Rozloží rukama a zvýší hlas: ‚A sem snad hlupy, abysem ještě aj v nedělu lezl ráno z peřin? Kvůli čemu? Abych šel do kostela a poslouchal ty kurátovy řeči, co jsem z nich stejně nikdy neměl rozum?‘" durdí se oblíbený chovanec chudobince, ve kterém pracuje další z románových postav Julka.
V Šikmém kostele se objevují snad všechny hrůzy války - popravy, znásilnění, bombardování či odebrání dítěte na převýchovu. Vše, co se nevyhnulo ani lidem z Karvinska.
Oproti "jedničce" ustupují do pozadí hornické reálie. Muži při rozednění třeba i hodinu stále chodí k šachtě s bandaskou melty a dvěma namazanými krajíci chleba v kapsách. Ženy doma octovou vodou drhnou podlahy, aby je zbavily mouratých šmouh. Ale dramatická doba nutí i hornické rodiny zajímat se více o svět.
Druhý díl trilogie zrychlil tempo, válka rozmetala životní plány postav, které je přes všechny útrapy nahradily novými sny. Čtenář si může domýšlet, co s nimi udělají další dějiny, které už se blíží: například Wojtek, nejmladší Ludwikův syn, pomáhal partyzánům a zhlédl se v jednom komunistovi.
Historická věrohodnost, hornické reálie a skvělý vypravěčský styl Karin Lednické vzbuzují velká očekávání. Třetí díl má příběhy Barbořiných potomků dovést až do šedesátých let 20. století.
Kniha
Karin Lednická: Šikmý kostel 2 - Románová kronika ztraceného města, léta 1921 - 1945
Nakladatelství Bílá vrána 2021, 608 stran, 439 korun.
