Dnes pětašedesátiletý Serhij Plochij, jehož jméno nakladatelství Jota uvádí na obálce v anglické transkripci Serhii Plokhy, je Ukrajinec. Vyrůstal na východě země a později přesídlil do Spojených států, kde od roku 2007 působí jako profesor historie na Harvardově univerzitě. Znalost ukrajinských reálií kombinuje se schopností komunikovat dějiny své rodné země západnímu publiku.
Jeho kniha Černobyl - historie jaderné katastrofy se dočkala v roce 2018 obrovské mezinárodní chvály a překladů do mnoha jazyků. Brány Evropy napsal Plokhy o tři roky dříve. Motivací byla ruská anexe Krymu a válka na Donbase, publikací o historii Ukrajiny existovalo do té doby v Evropě a USA poskrovnu. To, že v českém překladu Richarda Jandy vyšly Brány Evropy až nyní, má svou výhodu. Obsahují novou předmluvu, autorem napsanou loni v červnu, už po začátku ruské agrese.
V ní polemizuje s tezí ruského prezidenta Vladimira Putina, že Rusové a Ukrajinci jsou vlastně jeden národ a že Ukrajina ve svých současných hranicích je dílem politika, bolševického vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Podle Plokhyho toto přesvědčení pramení z nepochopení původu a dějin Ukrajiny, jehož výsledkem jsou a budou obrovské ztráty na lidských životech.
"Putinova takzvaná speciální vojenská operace se brzy zhroutila, což překvapilo nejen ty, kteří ji naplánovali, ale i pozorovatele z celého světa. Kyjev nepadl do dvaasedmdesáti hodin, ukrajinský prezident neopustil zemi a ukrajinské ozbrojené síly, o kterých toho svět věděl jen velmi málo, si vedly znamenitě a donutily Rusy k ústupu z Kyjeva a severní Ukrajiny," shrnuje historik loňský začátek ruské invaze na Ukrajinu, kterou Kreml oficiálně označil za takzvanou speciální vojenskou operaci.
Likvidace knih
O Putinových záměrech a cílech autor nepochybuje. "Rusko se snaží obnovit svoji imperiální minulost a zničit nejen ukrajinskou státnost, obyvatelstvo, ekonomiku, infrastrukturu, historii a kulturu, ale vůbec samotnou myšlenku existence Ukrajiny," píše. Za pravdu mu dává to, co jsme viděli ve školách a knihovnách v okupovaných městech, jako byl Cherson nebo stále je Mariupol. Vynášení knih v ukrajinštině na hromady a jejich likvidace, místo nich přísun ruských učebnic s ruským pohledem na historii, kde pro samostatnou Ukrajinu a ukrajinštinu není místo.
Plokhyho kniha je dlouhou odpovědí na dvě otázky zároveň: Proč Rusko útočí na Ukrajinu a proč se Ukrajinci brání. A jde v této odpovědi hluboko do historie.
Spojení kozáků vedených Bohdanem Chmelnickým s ruským carem Perejaslavskou dohodou v roce 1654 vedlo k postupné likvidaci jejich samostatnosti. V bitvě u Poltavy v roce 1709 se kozáci spojili proti carovi Petrovi I. se Švédy, ale prohráli a Kateřina II. pak vytrhala z kořenů poslední zbytky kozácké autonomie. Ukrajina se stala částí Ruska tak, jak by si to dnes představoval Vladimir Putin, který sám sebe vnímá coby následovníka Petra I.
Přesuňme se o století později. Plokhy popisuje osudy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, dnes považovaného za otce moderní ukrajinské literatury. Narodil se roku 1814 v ukrajinské rodině jako nevolník, později byl sluhou v Petrohradu. Přátelé ho vykoupili z nevolnictví a on pak napsal sbírku Kobzar v ukrajinštině. Car Mikuláš I. jej za trest jako nebezpečného buřiče a narušitele jednoty Ruského impéria poslal na deset let do vyhnanství.
Jeho život představuje metaforu ukrajinské existence v ruském područí v podstatě dodnes: kdo se hlásí k ukrajinství a zdůrazňuje svoji odlišnost od Ruska a Rusů, zasluhuje trest a musí být napraven. V uvažování tehdejšího cara a Vladimira Putina není rozdíl: Ukrajinci mají právo na existenci, ale jen jako odnož Rusů. Pokud to odmítají, jsou považováni za nástroj nepřátelské propagandy. V devatenáctém století označovala moc Ševčenka za polského agenta, dnes to Moskva svaluje na Západ a NATO.
Zhroucený sen
Dvacáté století je ukrajinským bojem o přežití. Na konci první světové války se Ukrajinci pokusili v atmosféře rozpadu imperiálních mocností vytvořit samostatný stát - zahrnující jak území, které patřilo Ruské říši, tak Rakousku-Uhersku. Ale na rozdíl od československého projektu Ukrajincům nebylo přáno, protože neměli dostatečnou podporu v zahraničí. Nezávislou republiku ovládli a rozdělili si mezi sebe silnější sousedi: už bolševické Rusko a Polsko, přičemž malé kousky území připadly Rumunsku, Československu a Litvě. "Zhroucený sen", nazývá kapitolu o tomto období Plokhy.
Střední a východní Ukrajina se ocitla v Sovětském svazu. Nenávist sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina ke statkářům a Ukrajincům vyústila v obrovskou tragédii a zločin. Uměle, záměrně vyvolaný hladomor. Stalin chtěl venkov kolektivizovat a zničit samostatně hospodařící zemědělce. Nařídil drastické normy dodávek obilí, které nebylo možné plnit, a jako trest za sabotáž sovětská moc konfiskovala veškeré potraviny a zboží.
"V důsledku hladomoru na Ukrajině zemřely téměř čtyři miliony lidí. A zemi to naprosto zdecimovalo. V letech 1932 až 1934 podlehl hladu každý osmý obyvatel Ukrajiny," píše Plokhy. "Hladomor zanechal ukrajinskou společnost hluboce traumatizovanou a na několik generací rozdrtil její schopnost projevit otevřený odpor proti režimu," dodává.
Za pozornost stojí jedna z věcí, kterou učinili ruští okupanti po dobytí Mariupolu v květnu loňského roku. Památník obětem hladomoru ve městě odstranili.
Koho téma hladomoru zajímá víc, může si ve videotéce Netflix najít dvanáctidílnou ukrajinskou sérii A budou tam žít lidé. Líčí osudy lidí z fiktivní vesnice Tarasivka východně od Kyjeva od začátku století až po třicátá léta, kdy bolševici rekvírovali všechny zásoby, ve vězení a na popravišti končili i bývalí straničtí funkcionáři a odpůrci režimu se marně pokoušeli o ozbrojený odpor v lesích.
V roce 1941 hitlerovské Německo porušilo spojeneckou dohodu se Sovětským svazem - známou jako Molotov-Ribbentrop, nazvanou podle jmen ministrů zahraničí obou zemí - a zaútočilo. Ukrajina dostala další úder: v letech válečného běsnění přišlo o život sedm milionů obyvatel Ukrajiny, tedy šestnáct procent populace. "Mnozí obyvatelé vítali německý postup v létě 1941 s nadějí, že ukončí teror rozpoutaný v posledních letech sovětskými úřady," uvádí Plokhy. Podle něj se ale očekávání ukázala jako mylná bez ohledu na to, z čeho naděje na lepší život pod německou okupací pramenily.
Němečtí okupanti nemínili tolerovat nezávislou Ukrajinu a nositele této myšlenky Stepana Banderu internovali až do konce války v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi. Ukrajince brali nacisté jako levnou pracovní sílu.
"V letech 1942 a 1943 bylo odchyceno a posláno do Německa téměř 2,2 milionu Ukrajinců. Mnozí z nich zemřeli na podvýživu, nemoci či při spojeneckém bombardování zbrojních a muničních továren, v nichž pracovali. Ti, kteří se dožili osvobození Rudou armádou, byli často považování za zrádce a někteří putovali z německých koncentračních táborů rovnou do sovětských gulagů," zmiňuje Serhii Plokhy, že pak sovětští občané až do osmdesátých let museli v četných formulářích odpovídat na otázky, zda oni či jejich příbuzní žili na území okupovaném Německem. Hned za kolonkou "záznam v rejstříku trestů".
A po tom všem dnes musí Ukrajinci poslouchat od ruských a proruských propagandistů, že jsou nacisté a banderovci. Jedno je ve srovnání s minulými ukrajinskými katastrofami a tragédiemi v současnosti jiné. Tentokrát má země velkou podporu ze zahraničí, není nepřátelům vydána sama napospas. Tentokrát má šanci.
Kniha
Serhii Plokhy: Brány Evropy
(Přeložil Richard Janda)
Nakladatelství Jota 2023, 432 stran, 448 korun
