Když se na místo vrací zhruba po 15 letech, známé už nenachází: někdo se utopil, jiný upil, zastřelil, zmizel nebo odstěhoval na jih do civilizace, kde mají dokonce elektřinu.
Tomáš Boukal tak najde jen domek na kůlech, trochu podobný tomu, jaký znají diváci kdysi populární filmové pohádky Mrazík. A v něm trůnící místní božstvo. Sedí tam a čeká. Lidé už odešli, ale to neznamená, že by duchové přestali střežit tento kraj.
Autorova pozornost je poněkud jednostranná, nade vše preferuje pátrání po rituálech, uctívání domorodých bůžků, po autentické duchovnosti Sibiře. Zůstala v odlehlých končinách tajgy ještě zachována? Kvůli setkání s šamanem Boukal několikrát málem zmrzne. Zahřívá se po obecném způsobu spiritusem, lehá k ohni tak blízko, že jednou naopak málem uhoří, zahřívá se erotickými představami…
Když už to vypadá, že spatří jen odlesky původního přírodního náboženství, vzpomínky na ně a ujišťovaní, že přišel pozdě, stává se aktérem medvědího svátku. Je fascinován komunikací místních obyvatel s rituálně připravenou medvědí kůží, jejich maskami a lhaním, že to nebyli oni, ale ruský generál, kdo medvěda zabil - a to netuší, že vše teprve začíná a duchovní performance se protáhne na čtyři dny.
Škoda, že se etnolog nevydal hlouběji i za moderní historií kraje, kam bývali posílání vězni včetně těch politických, neptal se víc na postavení žen či vztah sibiřských národů k ruskému etniku, ke komunismu, kapitalismu či nacionalismu.
Byla by toho spousta, ale příroda a duchové všechno tohle drobné člověčí pinožení přebíjejí, což je samozřejmé - a díky sibiřskému bohu za to.
Letos čtyřiačtyřicetiletý Boukal není vytříbeným mistrem pera, s vyprávěním se chvílemi trochu potýká a textu by neuškodila pečlivější redakce, ale není to zase taková ztráta.
Nejsme zkrátka svědky heroických výkonů hodných nejpromrzlejších polárníků ani rozjímání nad nekonečností Severu, močálů a komárů. Jsme účastníky prostého příběhu, kterak člověka zasáhne autenticita a starobylost zanikajícího světa sibiřského etnika i jeho tradic.
Boukal má o nich mnoho načteno, ale potřebuje se podívat, jestli něco nepřetrvalo, hodlá to okusit, případně poznat cosi neznámého. A čtenář v teple u kamen se na tuto výpravu ochotně vydává s ním.
Český etnolog je opravdu skvělým průvodcem - pokorným, vnímavým, spíš naslouchá, než aby dával na odiv, co všechno už má za sebou. I když několikrát opravdu přišel pozdě, duch tajgy mu nakonec neunikne.
Není to jednotlivý bůžek, skryté svaté místo ani vyprávění tradované od předků, je to celková situace tohoto místa, to, čemu se říká genius loci. Tohle označení je pro kraj národa Mansů přesné, ne ovšem ve významu, jaký mu přikládáme dnes.
Staří Římané nepokládali genius loci za jakousi mlhavou krajinu dojmů, pro ně to byla reálná bytost, byť zásvětní - duch místa, který danou lokalitu střežil. A svou službou jí zachovával.
Tomáš Broukal se tak pro končiny západní Sibiře, které poznal a zamiloval si je, stal právě oním geniem loci. Víc udělat nešlo.
Kniha
Tomáš Boukal: Duch tajgy - K lovcům severského lesa
Nakladatelství Dauphin 2020, 336 stran, 348 korun.
