Barrøy. Ten nehostinný ostrov vysoko na severu byl pro Ingrid dosud jediným světem. Pevninu navštěvovala zřídka, vždy za praktickým a nezpochybnitelným účelem. Tentokrát se ale Ingrid vydává za chimérou. Během krátkého léta by přitom bylo třeba na ostrově natřít dům. A samozřejmě se připravit na zimu. Ona přesto odchází. Vrátí se, to je jisté, ale dost možná změněná.
Pro hrstku obyvatel Barrøy bývalo moře hradbou před vnějším světem. Určovalo rytmus denních prací a na dřeň osekalo vše nepotřebné. I vyprávění, kterým se třiašedesátiletý norský spisovatel Roy Jacobsen do tohoto mlčenlivého světa noří.
V dialozích není nic navíc, často se spíš čehosi nedostává. Ostrované nejsou trapističtí mniši, přesto svou podstatu nacházejí v mlčení. V mlčení a v oceánu. Živel někdy přinese chaluhy nebo vyplaví mohutný trám, který lze všemožně zužitkovat. A jednou, na sklonku války, moře dokonce vyvrhne na břeh trosečníky. Jsou všichni mrtví, kromě Alexandera.
Ingrid mu zachránila život a ten svůj s ním pak spojila. Alespoň na pár nocí. Po jeho odchodu zjišťuje, že jí tento čas nestačí. Vzpomínka na Alexandrovy oči ji zneklidňuje. Volá. Válka skončila a ona se vydává na road trip rozrušenou zemí za mužem, který už s největší pravděpodobností nežije. Právě tady se rodí zápletka novely Oči nemlčí, třetího dílu fascinující ostrovní trilogie Roye Jacobsena, kterou českému čtenáři v překladu Jaroslavy Vrbové postupně zpřístupnilo nakladatelství Pistorius & Olšanská.
První díl trilogie, přiléhavě nazvaný Ostrov, ukázal Barrøy jako svět sám o sobě. Ingrid je ještě dívka, pevnina a její osady jsou jen vzdálené kulisy, kam zavítá jen občas. Vše se děje na nehostinném kousku skal uprostřed vod.
Druhý díl nazvaný Bílý oceán vpouští vnější svět na ostrov, je to invaze, i když třeba vítaná. Mění samu podstatu odloučenosti, onu dřeň, která drží ostrov v moři a lidi na něm jako nějaký podmořský magnet. Vpád vnějšího světa znamená zemětřesení. Nic nebude jako dřív, byť na každodenním životě se mnohé nezmění. Do myslí ostrovanů se ale vkradou vzpomínky a ty mají rozkladný efekt. Oslabují tou nadějí, kterou s sebou přinášejí.
Nynější třetí díl ságy už z logiky vyprávění vysílá dospělou Ingrid z ostrova na pevninu. Pěšky, člunem či vlakem spěchá za svým ruským přeludem. Nachází milencovu stopu a zase ji ztrácí. Jde dál a točí se v kruhu. Lidi jí pomáhají i lžou. Někdy jsou to titíž lidé.
Nejednou se protagonistka chce vrátit, ale z bodu, kam se dostala, už návratu není. Potkává lidi, mluví s nimi, hádá se, dokonce miluje. Ale s nikým se nesblíží. Svůj ostrov si stále nese v sobě. Sama je ostrovem, zůstává osamocena. A pokud snad svého milého přece najde, pravděpodobně od něj zůstane oddělena. Je to cesta, která nemá cíl. Je to směrování bez východiska.
Roy Jacobsen: Oči nemlčí
(Přeložila Jarka Vrbová)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2018, 200 stran, 229 korun
Oči nemlčí jsou v druhém plánu kronikou válečného a poválečného postavení norské společnosti. Z knihy se dá leccos dozvědět a znejistět si tak své dosavadní stanoviska. Lze tu nalézt i paralelu k současné Evropě, které klepou na dveře uprchlíci. Budeme dělat, že nejsme doma, nebo se podělíme o teplo svých domovů, ačkoliv to přináší závan chladu, když se otevřou dveře do mrazivé noci?
Jacobsenova kniha je ale v první řadě existenciálním příběhem. Napětí mu nedodává úskalí cesty či nástrahy severské přírody, nebezpečná jsou zejména osidla vlastní mysli. Oči nemlčí se čtou jako miniatura, ve které jsou stlačeny mnohé frustrace. Ingrid podniká velkolepý a marný pokus rozbít kruhy vlastního osamění. Nic jiného nemůže mít takový smysl.
