Románový "thriller z prostředí komunální politiky", v zimě ohlášený s titulem Hybris a nakonec vydaný pod počeštěným názvem Zpupnost, je však ještě tristnější, než se dalo předpokládat. Nejen z hlediska literárních kvalit, ale také uchopením tématu korupce, kvůli němuž má být komerčním trhákem.
Politici aktivní se v poslední době naučili vrtěti psem lyricky. Je to pochopitelné, protože pár nasládlých řádků o louce a bosých nohách lze zplodit už za několik minut poté, co vytane nutnost odvést pozornost od ožehavých problémů. Politikům bývalým ale čas běží pomalu, a proto se mohou pouštět i do projektů epických.
Zatímco veršotepcům hrozí přinejhorším ztrapnění, romanopisce z řad politiků ohrožuje jakási sněžná slepota: fakt, že četli a třeba i upravovali zápisy ze schůzí, je vede k přesvědčení, že také román je podobným zápisem, jen o něco delším. Jako když v keckách vystoupíte na Říp a získáte pocit, že příště už stejným stylem dáte nějakou tu sedmitisícovku.
Adriana Krnáčová, v letech 2014 až 2018 pražská primátorka z hnutí ANO, na takřka 300 stranách líčí hned čtyři závažné kriminální kauzy, které se na konci mají prolnout; i Agatha Christie si v nejlepší formě troufala jen na dvě.
K tomu Krnáčová vytvořila několik desítek postav a dost z nich kromě role v konání zločinu či boji s ním vybavila osobním, obvykle milostným příběhem. Vše si pak ještě ztížila rozhodnutím, že s výjimkou pražského magistrátu a dopravního podniku skoro všechny ostatní instituce jmenuje opisem. Takže čteme o zasedání klubu "nejsilnější strany" či šéfovi "největší energetické společnosti" a je na nás, abychom si tam ta tři písmenka správně dosadili. Což obvykle zvládneme, takže u toho trpíme méně než nebohé románové postavy, jež s využitím těchto opisů musejí mluvit, a to i se svými nejbližšími.
Dialogy jsou ostatně tím nejděsivějším, co je při čtení Zpupnosti nutné překonat. Nechat desítky lidí, aby všichni mluvili stejně, bez jakékoli stylové individualizace, a přitom zároveň tak neuvěřitelně strojeně a nepřirozeně, vytváří dojem, že autorka dosud žila na pustém ostrově bez internetu i rádia a přirozenou hovorovou řeč nikdy neslyšela.
V průběhu vyprávění nám líčí nejen konání politiků, lobbistů, kriminalistů a dalších, ale průběžně nás také seznamuje s pražskými reáliemi, ať už jde o nemravné podnikatelské obohacování, každodenní cvrkot na magistrátu nebo o historii některých budov. Krnáčová k tomu využívá vševědoucího vypravěče: může tak kdykoli odbočit z děje a vysvětlovat, jak se co dělá a jak to chodí.
Vypravěč má ale dva vážné problémy. Jednak je nehorázně upovídaný, což u vypravěče, který ví vše, logicky představuje potíž: neumí se zastavit, a co by mohl pěkně říct dvěma slovy, roztahuje na nekonečné odstavce. Kdepak Hemingway či Chandler; i Alois Jirásek se při této četbě jeví jako mistr funkční zkratky. Vševědoucí vypravěč je nadto bohužel senilní, takže občas jinými slovy opakuje totéž, co vysvětloval před chvílí.
K tomu všemu vypravěč působí dojmem, že se dosud živil na kádrovém oddělení. Jakmile se v ději objeví nová postava, dostaneme přehled jejích vlastností a dispozic. Takto vstupuje státní zástupkyně: "Anna Fišerová nebyla v kolektivu oblíbená. Byla outsiderem celý život, a nejenom kvůli tomu, jak vypadala." Jistě, je to v kostce, naráz, ale člověk má nepatřičný pocit, že se začetl do posudku, ne do románu.
Líčení magistrátních schůzí či pracovních schůzek zase připomíná kancelářský styl zápisů z takovýchto událostí - je to strojové, neosobní, bez pointy i nadhledu.
Z hlediska děje se autorce opravdu povedl jen úvodní nápad s nálezem dvou zohavených, ohořelých mrtvol. I ten ale zazdí, protože k odhalení, jak ke svému nebohému osudu přišly, nedojde kriminalista, ale s blížícím se koncem románu jej opět vylíčí vševědoucí vypravěč. Na otázku, proč to neudělal už na počátku, když vyprávění je přísně chronologické, nejspíš existuje jen jedna odpověď: aby tam zbyla alespoň trocha napětí a záhady.
V ohledu řemeslného ztvárnění román Zpupnost klesá i pod průměr děl oblíbené normalizační edice Magnet - právě proto, že je rozplizlou amébou, která nedovede držet tvar. Není to ani kriminální příběh, ani společenský román, ani thriller, ale hybrid, v němž je od všeho trochu - ve stylu pejska a kočičky pečících dort.
Takovýto thriller ale samozřejmě nečteme kvůli tomu, jakým způsobem je vyprávěn, ale kvůli tomu, o čem vypráví. Ani tady si však na moc nepřijdeme. Jádrem příběhu a hybatelem děje je pozoruhodný, přitom z reálného světa známý spletenec podnikatelských zájmů, jež si ochočily politiky, policisty i média.
Bezskrupulózně se tu vydělává na všem, od výhodných nákupů pozemků přes drogy až po kapitalizaci sexuálních úchylek společenské smetánky. Této spletité chobotnici se však postaví ctnostný, vzdělaný a zásadový primátor, který s ní bojuje - a když už je donucen rezignovat, alespoň to magistrátním korupčníkům vmete do tváře.
Adriana Krnáčová má s podnikatelskou mafií jistě pravdu, příběh je neskrývaně autobiografický. Nastavit si ale zrcadlo tak, abych z něj právě já vyšel jako ten jediný spravedlivý, je poněkud narcistní. A příliš na tom nemění ani fakt, že se ztvárnila v podobě mužské - však i iniciály fiktivního primátora AK sedí.
Dokonalý primátor, jak vypůjčený z budovatelských románů 50. let, navíc svým osudem vtíravě sugeruje, že pokud je systém volených zástupců takto zkorumpovaný a sebelepší primátor nedokáže nic, namísto demokracie by byl řešením silný vůdce. Protože toto řešení v lecčem připomíná názory majitele hnutí, které reálná primátorka Krnáčová reprezentovala, zvědavý čtenář si jistě klade otázku, jak vysoko románová chobotnice sahá.
Inu, tak daleko ne. "Předseda partaje" se románem mihne jen dvakrát - když problémy prosakují ven, chce, aby se to vyřešilo a byl klid. Padoušství tak nakonec sahá jen k místopředsedovi, který v závěru prohlásí: "Potřebujeme někoho submisivního, koho bychom mohli řídit."
Nikde žádný smysl pro nuance, že by třeba některá strana byla o něco lepší než zbylé; vše šmahem, prvoplánově ve stylu "všetci kradnú". Jen primátor, jeho nejbližší spolupracovníci a pár policistů ctí hodnoty, díky čemuž zbývá naděje. Ale zda hlavní padouši Krocan a Klient budou potrestáni alespoň za vraždy, když už ne za korupci, zůstane nejasné, protože rezignací primátora bez dalšího rozplétání končí i celý příběh.
Že by román Zpupnost něco změnil na fungování politiky, jež je podřízena podnikatelským zájmům, lze pochybovat. Že nevstoupí do dějin písemnictví, si lze vsadit. Adriana Krnáčová nepochopila, že spisovatel musí to, co chce říct, vyjádřit prostřednictvím příběhu, a ne traktátovým kázáním nalepeným na záhadu dvou mrtvol a jeden autoportrét v primátorském zrcadle.
Autor je profesorem Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Adriana Krnáčová: Zpupnost
Nakladatelství Kalibr 2020, 296 stran, 329 korun.
