Seriál Dům z karet s Kevinem Spaceym v hlavní roli se stal pro mnohé kultem. Nyní, s pátou řadou za dveřmi, se české publikum konečně dočkalo překladu stejnojmenného románu z roku 1989. Pro spisovatele Michaela Dobbse to byl tehdy literární debut, a ačkoliv na Dům z karet navázal ještě dvěma knihami, kult se z nich tehdy rozhodně nestal.

Zda se dočkáme překladu zbylých dvou knih, je nyní otázka, protože Dům z karet je v podstatě jen řadové politické drama, které by dnes nejspíš, nebýt slavné adaptace, na pultech knihkupectví zapadlo.

Související

Seriál House of Cards není bizarní. Realita v podobě Donalda Trumpa je daleko absurdnější

Ocitáme se v Británii osmdesátých let. Margaret Thatcherovou vystřídal umírněný premiér, který vyhrál volby jen těsným rozdílem. V jeho straně to vře, nováčci chtějí do vlády, staří ministři by rádi zůstali, všichni tuší, že s těsnou většinou můžou brzy přijít předčasné volby. Novináři politikům nedají nic zadarmo a opozice už si brousí kordy…

Jediný, kdo se v tomto chaosu spokojeně orientuje, je bezcitný šéf poslaneckého klubu Francis Urquhart. Ten díky oslabenému premiérovi vycítí šanci a rozjede zlou, nebezpečnou a pro některé smrtící hru, na jejímž konci jsou jen dva možné výsledky - Urquhartův profesní konec (a pravděpodobně vězení), nebo triumf v podobě premiérského křesla.

Zde veškerá podobnost se seriálem končí. Urquart je i přes své cíle pětašedesátiletým britským gentlemanem ze staré školy, Spacey (v seriálu Francis Underwood) hraje postavu o generaci mladší a představuje vlastně dost odlišný typ politika. Příběhy se logicky odehrávají v jiných kulisách a prostředí, jiné je ale překvapivě i tempo vyprávění.

Knižní thriller za posledních třicet let ušel evidentně velký kus cesty: ne že by Dům z karet byla nuda, ale rozvláčné tempo čtenáře navyklé na spád severských detektivek ukolébá. Fanoušci seriálu rozdíl v tempu pocítí ještě křiklavěji, těm adaptace Netflixu bude připadat jako na steroidech.

Po příběhové stránce román Dům z karet zkrátka není žádné terno. Závěr sice nabízí thrillerové vyvrcholení, je ale třeba se k němu prokousat třemi sty stran kuloárové konverzace nezajímavých postav.

V čem ale naopak kniha vyniká, je přiblížení britských politických reálií. Kdo sleduje politiku a je rád za každou sondu nad rámec zahraničních novinových rubrik, ten se bude u Domu z karet minimálně na několika místech bavit náramně.

Dobbs velmi dobře přibližuje britskou stranickou strukturu, způsob komunikace s voliči i život uvnitř parlamentu od přátelského popíjení v poslaneckých kancelářích až po nervní cupování během interpelací. A že se v tomto směru za posledních třicet let nezměnilo nic a leccos se dá aplikovat i na české politiky, na to si skoro můžeme vsadit.