Co společného může být v pohledu nemocného zvířete a běžkaře, jehož někdo předjede? Koho vůbec napadne postavit vedle sebe ty dvě nesouměřitelné bytosti v tak naprosto odlišných situacích?
Ruského spisovatele Leonida Cypkina, jenž žil v letech 1926 až 1982, to napadlo v povídce ze začátku 70. let nazvané Pohyblivý svátek. Výrazem těch dvou ilustruje smutek a počítá s tím, že když si čtenář podivný výjev představí, přepadne ho navíc úlek a zděšení.
Cypkinovy texty jsou plné podobných působivých momentek, a proto se zpětně zdá docela přirozené, že je pro světové publikum objevila Susan Sontagová, autorka pronikavých esejů o fotografii. Traduje se, že v jednom londýnském antikvariátu na sklonku minulého tisíciletí náhodou natrefila na anglický překlad jediného Cypkinova románu Léto v Baden-Badenu z přelomu 70. a 80. let minulého století a zařadila jej mezi nejoriginálnější literární díla 20. století.
Cypkin, jehož tehdy téměř neznali ani v rodné vlasti, se najednou ocitl ve společnosti velikánů typu W. G. Sebalda či Thomase Bernharda.
Léto v Baden-Badenu, které v českém překladu vyšlo před třemi lety, je Cypkinovou vrcholnou a také poslední prózou. Vyprávění o hráčské vášni F. M. Dostojevského, jeho cestě do zahraničí i antisemitismu, ale také o Cypkinově vášni pro tohoto klasika a věčném strachu, který v sobě nosí každý sovětský Žid, se valí v dlouhých, komplikovaných, jen místy přerývaných souvětích - jako jarně rozvodněná řeka. A teď už není pochyb, že tak doširoka se postupně rozlila úzká říčka Něroč z Cypkinovy starší novely. Dala jméno také českému souboru, který vychází v těchto dnech opět v překladu Jakuba Šedivého. Cypkinovo skrovné dílo se tak uzavírá.
Most přes řeku Něroč a jiné prózy, ten příjemný špalíček o více než čtyřech stech stranách, zahrnuje šestnáct povídek a dvě rozsáhlejší novely. Všechny byly napsány v průběhu beznadějných 70. let brežněvovské stagnace a všechny jsou do jisté míry autobiografické. Vyprávějí o obyčejném, vystrašeném, uraženém a poníženém sovětském člověku, který uvázl v tom nehybném čase s vědomím, že žádný jiný už mít nebude. Cesta z něj může vést nanejvýš do snu nebo do minulosti. A tak tam Cypkin uniká.
Hned v titulní novele ho neměnná vůně moskevského metra zavede zpátky do dětství a autor se v hrůze ze zapomnětlivosti dějin i té vlastní pustí do důkladného vzpomínání. Vrací se do předválečných let v rodném Minsku, kdy se jako tlustý krátkonohý kluk řítí na kole po dřevěném mostě přes říčku Něroč. V paměti oživuje veškeré své židovské příbuzenstvo, které má jeho maminka jako výjevy ze života svatých vyskládané na fotografiích pod sklem psacího stolu.
Osud Leonida Cypkina a jeho blízkých byl pro 20. století typický. Babička s dědečkem z otcovy strany za druhé světové války zemřeli v minském ghettu - na rozdíl od autora a jeho rodičů včas nestihli evakuaci. Také autorův bratranec zahynul za války, padl na frontě.
Otec, který se ještě ve 30. letech pokusil o sebevraždu pod tlakem výslechů tajné policie, nakonec zemřel až po návratu z evakuace, v Moskvě, ve vlastní posteli. Autora knihy poválečný antisemitský boj s kosmopolitismem stál naštěstí jen práci.
Most přes řeku Něroč však nejsou žádné memoáry, všechna tato a další životopisná fakta by se z klikatého proudu vyprávění musela vypreparovat a srovnat do náležité chronologické posloupnosti. V textech se současnost mísí s minulostí, realita se snem. Někdy je dělí ostré střihy, jindy nerovné švy nebo jen sotva postřehnutelné přechody.
Už v titulní novele se Cypkin uchyluje k asociativnímu způsobu psaní, který se pro něj stane charakteristickým rysem. Nedokáže udržet myšlenku, skáče z jednoho tématu na druhé - rozčiluje se v duchu čtenář, než si osvojí autorovu důmyslnou hru. Od toho okamžiku napjatě sleduje, jak a z čeho se všechny ty obrazy rodí.
Cypkinova próza je výrazně vizuální. Však to také byl náruživý amatérský fotograf. Léto v Baden-Badenu dokonce doprovodil svými snímky míst spojených s Dostojevským. V nyní vydaném souboru menších próz se jeho záliba projevuje jen na úrovni textu, o to však důsledněji. Jednotlivé scény Cypkin mnohdy komponuje jako zamýšlené, byť nikdy nepořízené fotografie, jako v kratičké povídce Loučení z roku 1971, kde si vypravěč v jediném odstavci stačí představit celý svůj následující život v podobě několika snímků z rodinného alba.
Leonid Cypkin: Most přes řeku Něroč a jiné prózy
Vydalo nakladatelství Prostor
2018, 440 stran, 397 korun
Překlad: Jakub Šedivý
Cypkin čtenáři nutí záběry, které sám pečlivě vybírá, podobně jako hrdina v novele Norartakir, když manželce podává fotoaparát, aby se podívala do hledáčku na jeho budoucí snímek. Tato novela je s fotografováním spojená už proto, že jejím námětem je turistická cesta, která volá po zdokumentování.
Hlavní hrdina Boris Lvovič s manželkou Táňou navštíví nejmenovanou sovětskou republiku na hranicích s Tureckem. Nedostupnou cizinu za ostnatým drátem si představuje jako místo, kde "může člověk zůstat stát uprostřed ulice a vykřiknout to, co tady má strach vyslovit šeptem, dokonce i když je doma". Pozoruje ji za oknem vlaku a snaží se jí zmocnit aspoň fotoaparátem - jako by ji ostřeloval.
Sám Cypkin nikdy Sovětský svaz neopustil, byť několikrát marně žádal o povolení vycestovat za synem, který roku 1977 emigroval do USA. A přece se hrdinové Cypkinových próz uvnitř hranic, za nimiž se na sovětských mapách prostírá jen nedozírné bílo, neustále kamsi přemisťují všemožnými dopravními prostředky. Zdá se však, že jejich ustavičný pohyb má smysl jen sám pro sebe, vždyť také v závěrečné povídce souboru Spolucestující taxík hrdinu jen vzdálí jeho cíli. Všechno to neúnavné hemžení je pokusem zaplnit prázdný čas, jako v povídce Deset minut čekání, kdy protagonista pobíhá mezi zastávkami v plané naději, že nakonec nastoupí do lepšího autobusu. Je to naléhavá vnitřní vzpoura proti mrtvolné stojatosti Brežněvovy éry.
Cypkinovy vybroušené prózy, jejichž vyprávění těká podobně jako sami hrdinové, jsou především autentickým svědectvím o své době zbavené perspektiv, o člověku, který je vždy "nepatrně shrbený, s hlavou zataženou mezi rameny, jako kdyby chtěl před někým schovat tvář nebo měl strach, že ho někdo udeří".
Není snadné se jimi prodírat, ale zároveň je to i požitek. "Vyjel jsem po eskalátoru nahoru. Skleněným stropem vestibulu prosvítalo modré nebe a až pod samotnou kupolí se vprostřed vznášel balonek. Protože neměl naději dostat se ven, celý se scvrkl - bezpochyby to byly jeho poslední hodiny." Kde ještě čtenář uvidí tak krásný obraz a hmatatelnou metaforu té nehybné doby?
