Pratchett knihu v originále nazvanou Dodger publikoval před čtyřmi lety, tedy v době, kdy už dávno nechrlil jednu geniální knihu za druhou, ale přesto navzdory zdravotním problémům dokázal držet vyrovnanou laťku a zároveň se pokoušel ještě naposledy rozšířit svůj záměr.
Filuta tak opouští prostředí slavné Zeměplochy a nabízí příběh zasazený do Londýna viktoriánského období. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že se Zeměplocha neustále vrací zadními vrátky.
Jak může být na návratu Zeměplochy, té legendární placky na zádech čtyř slonů, co stojí na krunýři želvy plovoucí vesmírem, obydlené stovkami kultovních postaviček, něco špatně? Odpověď je na Filutovi zdaleka to nejzajímavější.
Román je pojmenován podle mladého stokaře, který jedné deštivé noci zachrání dívku v nesnázích a seznámí se s Charlesem Dickensem. Ano, tím Dickensem. A tenhle Dickens Filutu pověří, aby vypátral, proč zachráněné dívce někdo usiloval o život... Samozřejmě, bude toho víc. Vraždící holiči, rány páčidlem, krádeže stříbrných lžiček, politická spiknutí a tajné služby Jejího Veličenstva... Na necelých 340 stran materiálu až až, že?
Jenže ona se ta kniha přesto docela vleče. A není to jen tím, v jaké kondici ji Pratchett psal. Je to v samotném podání látky a jejím pozadí. Filuta není humoristický román ani dětský humoristický román (přestože je určen spíše mládeži než dospělým) a není to ani šíleně parodický román. Je to prostě tak trochu viktoriánský román, který chce ukázat, jak těžký byl život v Londýně 19. století.
Jenže k tomu používá jazyk nejslavnější moderní humoristické série, která byla ve svém nejslavnějším prostředí, dvojměstí Ankh-Morporku, Londýnem předminulého století a jeho odvrácenou tváří přímo inspirována. Takže se ctěný a znalý čtenář dočká spousty povědomých filozofických zamyšlení nad nekrádežemi, osobním nemajetkem, osobitou podstatou zápachu... ale i s postavičkami, které by si klidně mohly dávat dostaveníčko ne nad Temží, ale třeba v hospodě U Prokopnutého bubnu ve Stínově. Nebo i v nějaké víc hóch čtvrti – je těžké nerozeznat třeba variaci na lady Berankinovou.
Vzniká tak paradox. V knize, která si zakládá na tom, jaké má solidní kořeny v reálných předobrazech a vyčerpávajících monografiích, na každé stránce vyvstávají obrazy knih, které reálnému světu drze nastavovaly zrcadlo, karikovaly jej ostošest a nakonec si vytvořily svět vlastní, barevnější a živější.
Sledovat všechny ty styčné body se Zeměplochou může být zábavou samo o sobě, ale smutnou pravdou je, že Filutův Londýn je ve výsledku příliš naivním a jen nevýrazným stínem jak Londýna Dickensova, tak Pratchettova Ankh-Morporku. A stejně se má tato samostatná kniha k Zeměploše jako takové...
Terry Pratchett, Filuta, Talpress, Praha 2016, s. 336, 199 Kč.
