Artušův pád v českém překladu vydalo Argo a graficky navazuje kniha na celou jejich Tolkienovu edici, což může být mírně matoucí. Tolkienova báseň o posledním tažení legendárního krále zabírá třetinu knihy, zbytek jsou črty, poznámky a rozbor z pera spisovatelova syna, lingvisty Christophera Tolkiena.
Čtenář musí zapomenout na Středozemi a elfy. Artušův pád je hutná epická báseň odkazující ke staré anglické poezii, a navíc zůstala nedokončena. Kniha tak odsunuje obrázek Tolkiena coby kouzelného vypravěče a seznamuje čtenáře s jeho druhou tváří, seriózním zadumaným profesorem.
A že ten sloh je opravdu profesorský, obzvlášť při pohledu na anglický originál, který je v tuzemském vydání pro úplnost ponechán... S tím korespondují i zbylé dvě třetiny knihy, které bychom mohli označit za literárně historickou, když už ne odbornou, tak alespoň populárně naučnou literaturu.
Christopher Tolkien nás totiž seznamuje se širším pojetím artušovské poezie. Místo Středozemě vejdeme do světa rytířů Kulatého stolu, světa, který v dějinách literatury košatěl, bobtnal a rozcházel se ještě dřív, než do zbytku Evropy dorazilo písemnictví. Namátkou jen několik středověkých děl zabývajících se konkrétně tím samým obdobím jako Artušův pád: Mort Artu, Morte Arthure, Morte Arthur, Le Morte d'Arthur.
J. R. R. Tolkien měl logicky všechny nastudované a při práci na svém textu si bral co chvíli z jiné básně. Místo radosti ze spisovatelovy poezie však s knihou v ruce brzy začneme řešit otázky, proti kterým jsou neshody v Kosmově a Dalimilově kronice triviální jak zápočtová zkouška. Artušův pád je skutečně poctivý rozbor jdoucí kromě dějinné komparace (téma výpravy do Říma a východní Evropy) třeba až do strofické výstavby. Jinými slovy lahůdka pro odborníky, ale otrava pro běžné čtenáře.
I fanoušek Tolkienova díla si však přijde na své. Spisovatel totiž dvacet let pracoval souběžně jak na Artušově pádu, tak na Hobitovi a především Silmarillionu. Druhé dílo je artušovskou legendou volně inspirováno, ba dokonce na ni přímo odkazuje. Místopisem, osudem některých postav i dialogy.
A právě toto propojení Středozemě se světem staroanglických legend Christopher Tolkien rozebírá v jednoznačně nejzajímavější kapitole knihy Nenapsaná báseň a její vztah k Silmarillionu. K ní se však laik musí prokousat hromadou nezáživných poznámek.
