Miloš Urban bezpochyby patří mezi nejvýraznější tuzemské prozaiky posledních dvaceti let. Romány jako Sedmikostelí, Stín katedrály nebo Hastrman nabízely zajímavou směsici tajemství, romantického staromilství a především unikátní hru s kulisami.
Urban z genia loci dělal hlavní postavy svých příběhů a hodně tím definoval vlastní tvorbu možná sobě navzdory. Důkazem můžou být zklamané reakce čtenářů i recenzentů, kdykoliv autor vydal text vyjímající se oné definující škatulce. A Závěrka? Ta dělá, jako kdyby ani předchozí škatulka nebyla.
Žádný předchozí text Miloše Urbana se nečetl tak lehce a svižně jako jeho nejnovější kniha. Částečně je to slohem, který Urban mírně zestručnil a místy nechává děj až scénářově posouvat dopředu skrze dialogy, částečně také tím, že Závěrka neobsahuje právě ono tajemství a hru kulis tolik typickou pro autorovy starší knížky.
Je to zkrátka milostný román o amatérském fotografovi a amatérské modelce, kteří k sobě něco cítí, ale odezva a úspěch výsledků jejich pracovního vztahu jsou tak silné, že pouze u pracovního vztahu (možná) zůstane.
Obě postavy do knihy pak vtáhnou vedlejší charaktery ze svého prostředí. Fotograf, profesí jinak píárista, tu má svého protivně ležérního šéfa a pár kolegů, modelka zase roztouženou spolužačku z fakulty, žárlivého partnera, starostlivou matku, otce, který od ní utekl, a to je vše.
Nikdo jiný příběhem Závěrky nehýbe, nikdo nemá svá tajemství. Každý má nějaké cíle, o kterých otevřeně mluví, a čtenář se baví sledováním, komu to klapne a komu ne.
Zní to povrchně. A čtení Závěrky pro ostříleného "Urbanofila" povrchní nejspíš bude. Text má totiž s původním Urbanem, který před lety mnohým učaroval, společného pramálo. Než jeho nový román připomíná Závěrka spíš delší povídku od Párala s přesahem až kamsi do Vieweghových vztahově situačních grotesek. Což není výtka, scénka, kdy fotograf poprvé potká žárlivého modelčina partnera, co do vtipu nenajde ve starších Urbanových textech obdoby.
Po dočtení Závěrky je však jasné, že se Miloš Urban ponořil plně a otevřeně do literárního středního proudu. Do milostné literatury lidí z firem a kanceláří, kde smyslem života je kariéra a největším dobrodružstvím záletnictví.
Napsat takovou knihu je v rámci výkonu bezpochyby umění, v rámci literatury však rutina. A rutinérství nad Urbanem visí v posledních letech jako Damoklův meč. Sotva jej od sebe odstrčí výtečnými knihami jako Praga Piccola nebo Urbo Kune, zhoupne se meč zase zpátky díky románům jako Přišla z moře. Nebo Závěrka.
