Ne vždy je nutné uvažovat nad knihou v kontextu toho, co autor napsal dříve. Bez ohledu na to, co stvořil a nakolik byl úspěšný, přece vždy začíná z bodu nula. Nová kniha je nový úkol. A zásluhy či selhání z minulosti neznamenají nic, nebo jen málo.
V případě padesátileté Lidmily Kábrtové je však potřeba učinit výjimku. Její první, osm let stará próza Koho vypijou lišky byla označena za experimentální, což však prozrazuje spíš bezradnost autorů anotace nad tvarem drobných literárních sekvencí, jakýchsi minutových románů, jak je před více než stoletím zavedl Rakušan Peter Altenberg.
Kábrtová šla v jeho stopách dál a po svém: vytvořila sevřený, jistý tvar, neotřelý, avšak ne příliš experimentální. To lze přičíst k dobru její výjimečné, byť spíše fajnšmekrům určené prvotiny.
Následovaly povídky Místa ve tmě. V těch se před třemi lety projevila jako trpělivá pozorovatelka s citem pro detail a dobře odposlouchané dialogy. Už tady nastínila dějovou souvislost mezi jednotlivými povídkami a tento princip v nynějším Čekání na spoušť dovádí k vrcholu.
Byť formálně čteme osm samostatných textů nadepsaných jmény protagonistů, obsahově se jedná o novelu. V povídkách postupně odhalujeme, kdo je kdo, vedlejší postavy z té předchozí se stávají hybateli děje v následující, aby se v závěru vše scelilo a my konečně pochopili, že jsme se pročetli jediným homogenním příběhem.
Kábrtová vymyslela opravdu silnou story, kterou odvíjí do současnosti někdy z 50. let minulého století. Skvěle zachycuje normalizační atmosféru - s tím jí mimochodem pomohla její facebooková bublina, které se autorka opakovaně ptala na nuance doby.
Do hrdinek se nepotřebuje vciťovat, ona jimi je, hovoří za ně. Achillova pata toho všeho ale spočívá ve formě vyprávění. Každá jeho část, tedy nová povídka, začíná zdánlivě od začátku a přerývá tok vyprávění. Čtenář nejenže musí znovu nalézt dynamiku celku, ale zorientovat se v aktérech. Je jich mnoho, sledujeme celou paletu vedlejších postav - a žádnou hlavní.
Chvílemi je to trochu literární hádanka. Křížovkáře snad může bavit hádat, s jakou postavou má zrovna čest, literatura ale zatím trochu poodběhla stranou.
Kábrtová výborně vypráví, vše rychle dožene, pak ale zase přijde předěl v podobě nového příběhu. Škoda: v sekvencích, kdy popisuje tak rozdílné věci jako ilegální přechod hranic, vyvolávání filmů v temné komoře či hlučnou diskotéku, ukazuje, s jakým přehledem dokáže udržet linku.
"Postavami" se stávají například dýňový kompot à la ananas. Ten nejprve připravila babička, protože v poloprázdných regálech socialistických potravin nebylo na výběr, aby se jeho chuť po desetiletích v jiné povídce stala vnučce vstupenkou do nejasností ztraceného dětství.
Jinde hraje aktivizační roli pohřební ústav, ve kterém najde zaměstnání stárnoucí Iveta. Už měla pocit, že ji svět dávno opustil, že je nezaměstnatelná, ale díky prožitému má na pracovním trhu přece jednu komparativní výhodu: nebojí se dotknout mrtvoly. Na to vás v motivačních kurzech nepřipraví.
Zatímco autorčin debut experimentální nebyl, o novince už to prohlásit lze. Jako by šlo o zátěžovou zkoušku, co všechno text snese. Čekání na spoušť v ní obstálo, novela rozčleněna do osmi sekvencí vydržela, ale neprospělo jí to. I tak se nám dostává do rukou poctivá a nadprůměrná práce. A příště třeba Lidmila Kábrtová napíše přímočarou, klidně chronologicky vyprávěnou story.
Kniha
Lidmila Kábrtová: Čekání na spoušť
Nakladatelství Host 2021, 199 stran, 299 korun.
