Příběh prince Gendžiho, jehož překlady čítají přes tisíc stran a který bývá rozsahem porovnáván třeba s Tolstého Vojnou a mírem, zhruba okolo roku 1010 dokončila dáma z japonského císařského dvora. Literární vědci ji později začali nazývat Murasaki Šikibu, jedná se však jen o přezdívku. Autorčino skutečné jméno je neznámé.
Příběh rozdělený na 54 kapitol líčí osudy a milostné eskapády císařského levobočka, nezemsky krásného a nadaného prince Gendžiho, a v pozdějších částech také milostné neúspěchy jeho domnělého syna a vnuka.
"Za romantickým, až donchuanským hledáním ideální ženy se skrývá hluboký estetický a filozofický kontext, pokus zachytit krásu prchavého pozemského života na pozadí estetických ideálů japonské dvorské šlechty doby Heian a hodnot spjatých s buddhistickou filozofií," konstatoval japanista Karel Fiala, který ságu jako první přeložil do češtiny. Roku 2002 ji vydala Paseka.
Původní rukopis už neexistuje, příběh je tak znám jen z opisů. Ten nejstarší, takzvaný Modrý sešit, dvě století po originálu vytvořil Teika, básník, učenec a vrcholná autorita středověké literární kritiky. Příběh prince Gendžiho zrekonstruoval z tehdy dostupných textů. Teika žil v letech 1162 až 1241.
Právě z jeho opisu pochází čerstvě nalezená kapitola, jejíž pravost tento týden potvrdila kjótská nadace Reizeike šiguretei bunko, spravující dědictví rodiny Teikových potomků. Jde o pátou z 54 kapitol příběhu, jmenuje se Mladičká fialka a líčí setkání osmnáctiletého Gendžiho s Fialkou Murasaki, jejíž označení se stalo i základem pro přezdívku autorky knihy.
V kapitole se princ trpící zimnicí vypravuje za zaříkávačem, který žije hluboko v horách. V chrámu spatří desetileté děvče v průsvitném žlutém šatu. "Je na ní již vidět, jak bude vypadat, až vyroste. Vlásky má rozčepýřené jako vějíř a tvářičky rozškrábané do červena, jeden plamen," líčí Gendži, který je pohledem na dívku uhranut, a tak navrhuje chůvě, že holčičku vezme do své péče a vychová.
Také dívka je princem okouzlena. "Kdykoli si pak hraje s panenkami nebo kreslí obrázky, nikdy nezapomene zpodobnit také prince Gendžiho. Obléká panenky a panáčky do nádherných šatiček, které se podobají jeho úboru, a hraje si pak s nimi s velikou něhou a láskou," stojí ve vyprávění. Gendži později dívku několikrát vyhledá a přes protesty její i jejího opatrovníka ji nakonec v noci unáší do svého sídla.
Tuto kapitolu dosud literární vědci znali pouze z jiných opisů. Ty se podle nadace v ničem zásadním neliší, nyní nalezená Teikova verze však vyniká jinou gramatikou.
"Je velmi důležité, že Teikův rukopis teď budou mít k dispozici literární vědci," říká Junko Jamamoto, profesorka Kjótské univerzity specializující se na literaturu z období Heian, kdy Příběh prince Gendžiho vznikl.
Podle listu Asahi Šimbun profesorka stěží skrývala nadšení, když se o nálezu dozvěděla. Všechny dosud existující verze kapitoly o Mladičké fialce vznikly zhruba 250 let po Teikovi.
Rukopis o velikosti 22 na 14 centimetrů byl nalezen v podlouhlé truhle v tokijském sklepě dvaasedmdesátiletého Motofuju Okočiho, potomka někdejšího japonského lorda, jenž za feudalismu spravoval panství na území dnešní prefektury Aiči. Rodina rukopis vlastnila od roku 1743. Letos v dubnu ho sama nabídla nadaci, aby ověřila jeho pravost.
Jak připomínají Japan Times, ostatní rukopisy Modrého sešitu byly nalezeny ve 30. letech 20. století. Dnes je japonská vláda počítá mezi nejvýznamnější kulturní památky.
Příběh prince Gendžiho do češtiny v roce 2002 přeložil dnes dvaasedmdesátiletý japanolog a lingvista Karel Fiala, významný pracovník Orientálního ústavu Československé akademie věd, později profesor Fukuiské prefekturní univerzity a ředitel Japonského centra v Praze. Roku 2008 od dnes již bývalého císaře Akihita obdržel Řád svatého pokladu za šíření poznání o japonské kultuře. Fialův překlad v několika dílech vydalo nakladatelství Paseka.
Také Fiala se v předmluvě k českému vydání hlásí k označení Příběhu prince Gendžiho za nejstarší román na světě, "i když mu velmi nedokonale možná konkurují některá antická díla řecká a snad i egyptská", napsal.
