Po tematických číslech, jako byly Ženy v umění, Společnost a kultura, Kultura velkoměst, Umění a kýč, Z periferie do center, Prostory pro život, Móda a umění či Utopie, se tentokrát setkáme s klasikou - zastáncem práva na rozkoš, důstojníkem de Laclosem, jehož Nebezpečné známosti se staly inspirací nejen pro divadelní, ale především filmové adaptace režisérů Vadima, Frearse a Formana.

Homosexualita, náboženství

Nad filmovými Lolitami se zamýšlí esej C. Santase. Portrét populárního španělského režiséra Pedro Almodóvara vypráví, o čem mohou snít muži.

K další "variantě" nebezpečných známostí patří homosexualita. Revue se věnuje loňskému skándálu, který v Polsku vyvolalo vydání "atlasu teploušů" Michala Witkowského - časy se mění, ale vztahy mezi lidmi ne. Peter Ackroyd napsal deník Oskara Wilda, který byl za podobnou "nepatřičnou známost" uvězněn právě před sto deseti lety.

Nebezpečné vztahy se věnují i problematice soužití s partnery z islámské části světa. Maxim Miller napsal knihu o páru evropského muže a dceři tureckých emigrantů; dílo nazvané Esra bylo v Německu soudní cestou staženo z prodeje. Do kontrastu je tu položena ukázka z knihy Mohamed Alí a já, reflektující soužití české ženy s Íráncem.

Kontroverzní názory

Esej britské spisovatelky Wintersonové Sémiotika sexu pojednává o vztahu homosexuality a umění ("To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí než sex.").

Nekompromisní světonázor samozřejmě přináší rozhovor s rakouskou dramatičkou a prozaičkou Elfride Jelinekovou. Podobně nevybíravý, i když na jiné frontě, je francouzský prozaik Michel Houellebeck, který se "proslavil" tvrzením, že "Islám je nejpitomější náboženství na světě".

Nechybějí ukázky z děl světových i českých autorů (M. Faber, V. Sorokin, Stanislav Komárek, Michal Hvorecký), blok výtvarného umění věnuje prostor loňské vítězce Chalupeckého ceny Kateřině Šedé. V neposlední řadě je zde k nalezení ukázka z rukopisu knihy Alexe Švamberka o japonském tanečníkovi Min Tanakovi, v Praze dobře známém.

Revue Labyrint opět po roce reflektuje světové i domácí kulturní dění. Články, eseje i rozhovory představují nová jména a zároveň usnadňují orientaci na přesycené scéně. Na otázku, proč vychází revue jen jednou do roka, má vydavatel Joachim Dvořák "prosté vysvětlení": "Koncept kulturní revue Labyrint je přinášet původní a nové texty, převážně překlady, a dosud nepublikované reprodukce a záznamy současného výtvarného umění. Příprava takového tematického čísla zabere skoro půl roku. Druhou půlku roku pak chce redakční kolektiv odpočívat."