Severská literární škola obohatila detektivky a thrillery právě o podobné atributy. Tentokrát v rukou nemáme dílo dánského Quentina Tarantina, jak se dočítáme v doslovu, ale práci dalšího představitele potemnělého severského stylu, který ukazuje odvrácenou tvář snášenlivé multikulturní společnosti. Což není málo.

Bengtsson se v takové pozici již etabloval, česky mu dříve vyšly dvě knihy včetně asi nejznámější Dívky jménem Sus. Ani tahle pět let stará próza nebyla žádný cukrkandl.

Související

Tři flašky vína za pohřeb. Helle Helle napsala útlý román o vztahu dcery a matky

Název té nové, Ze sídliště, je ve zdejším kontextu poněkud matoucí. Sídliště je v našich končinách lokalitou, kterou běžně obývá i střední třída; severozápadní oblasti Kodaně, odkud pocházejí tři hrdinové, by však slušelo spíš označení vyloučená lokalita. Jsou tu chudoba i násilí a naděje spočívá především v nalezení způsobu, jak odsud pryč. Ale jak? Bengtsson připomíná, že odejít je sice těžké, ale aby sídliště opustilo člověka, to prakticky nejde.

Tak i trojici přátel provázejí jejich původ a zvyky v dalším životě - násilníka Dannyho v kriminále, jeho někdejší stín Christiana u policie. Jen přistěhovalec Malik, zdá se, nechal sídliště kdesi za sebou. Spořádaně studuje zubařinu a pomáhá otci s provozem krachující restaurace.

Bengtsson píše svižně. Ačkoliv čtenáře provádí mnoha páchnoucími zákoutími, nekochá se hnusem nad míru, nevyžívá se ani v násilí. Jistě, na střelbu a krev v knize dojde, ale obejde se spíš prostým konstatováním. V tom je Bengtsson dál než mnozí jiní skandinávští autoři thrillerů: vzdali se sice dlouhých popisů prostředí, ale vynahrazují si to líčením všelijakých mordů, mrtvol a mučíren.

Bengtsson se nezdržuje ani tímhle a žene se dál. Avšak úsporně, jako by šetřil dech při vytrvalostním závodě. Vypráví přehledně, řekněme dokonce konzervativně. Jako bychom četli nějakého Raymonda Chandlera, jen v poněkud jiných kulisách.

Související

Høeg napsal apokalyptickou detektivku. Je dobrá skoro jako Cit slečny Smilly pro sníh

Leckterý dirigent dosvědčí, že nastudovat přehledného Mozarta je náročnější než ujmout se komplikovaného partu dejme tomu Hectora Berlioze. V jednoduché skladbě je potřeba být naprosto přesný, každé droboučké opoždění a přehmat jsou okamžitě slyšet.

Podobně Bengtsson ve svém minimalistickém stylu vyžaduje zcela přesnou interpretaci, tedy překlad - a to se mu v češtině bohužel nedostává. V zadumanější próze, která by vršila přívlastky, by to možná tolik nebolelo, v tomto případě je ale kulhání nepřehlédnutelné. "Ukazoval rukama, když mluvil, dlouhými tenkými prsty," dočteme se například o Malikovi, když jako potenciální oběť šikany na sídlišti nastupuje na novou školu. Uf! Těma rukama podle kontextu spíš gestikuloval, a hlavně: zmotat slovosled v tak jednoduché větě je opravdu kumšt.

Obal románu Ze sídliště. | Foto: Nakladatelství Odeon

Bengtsson přitom mistrně splétá tři vypravěčské roviny, události se doplňují a vysvětlují jedna druhou - objede se to bez komentářů, vše stačí jen prožít, už se o tom nemusí mudrovat. V téhle rychlosti dojde na několikeré odhalení a prohození rolí. Christian, který mává policejním odznakem, nemusí být tím opravdu polepšeným a Malik si sídliště přece jen nese dál v sobě. A Danny? Stále je to rváč a gauner, jen se najednou ocitne na správné straně. Navíc pochopí, v čí hře se stal pěšákem, a zareaguje.

Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na lásku, i ta má v knize hořkou podobu a jejím smyslem je zejména obstát v konkurenčním prostředí.

Na román Ze sídliště čtenář jen tak nezapomene. Nejen kvůli rytmu a nečekané pointě, ale zejména vědomí, že pokud je minulost dostatečně hnusná, zůstává vlastně přítomností. Pozor na ni.