A proto: kdo se těšil, že do monografie sedmasedmdesátiletého Ivana Wernische, nedávno vydané pod názvem Daleko do ničeho, se otiskne i básníkova schopnost a právo jít za ratio a analýzu, ten nebude zklamán. O 22 let mladší Petr Hruška nijak nezneužívá svého postavení výjimečného autora, ale je v pravou chvíli příznakový, empatický, vypravěčský. Což si Wernisch zaslouží.
"Chytrý zůstane hloupý"
V knize, kde hlavní text má 570 stran, se Hruška zastavuje u každé Wernischovy sbírky na tak dlouho, jak dílo žádá. U příležitosti různých knih krájí básníkovu tvorbu na dílčí témata. Jsou přesně vyhmátnutá a Hruška jejich jménem slídí napříč. Zajímá ho Wernischovo tuláctví, sklony k cestě, jež nemá jistý průběh ani konec. Tak zvláštní řetězec u Wernische tvoří motivy loutek, šaškovství, bláznovství a ambivalence hloupého a chytrého!
I Wernischův jazyk si Hruška prohlíží bez sucharské, odtažité terminologie: zaříkání a zaklínání u něj líčí ve srovnání s podobným "čarováním" Karla Šiktance, Miloslava Topinky a dalších. V šedesátých letech minulého století nemůže ignorovat celou generaci, která jako Wernisch debutovala v roce 1961 nebo blízko něj: Petr Kabeš, Jiří Gruša, Pavel Šrut, Antonín Brousek či Zeno Kaprál.
Když líčí literární život určité éry, je to od Petra Hrušky vřelé, zapálené pro věc, skutečně zprostředkovávající atmosféru. Tahle radost insidera z oživení podstatných událostí, ať už nádechu šedesátých let, nebo kvasu a nových začátků roků devadesátých, je bezvadnou přidanou hodnotou knihy. Líčí Wernische zasazeného ve své době, aniž by mezi obojím rýsovala vztah podle teorie odrazu. U tvůrčího solitéra, jakým Ivan Wernisch do určité míry je, by to beztak nefungovalo.
Tiskařským šotkem v Literárkách
Kapitolu nostalgickou i objevitelskou představuje líčení poměrů v redakci popřevratových Literárních novin, kde Wernisch působil jako redaktor beletrie. Týdeník byl tehdy nepochybně významný: spoluvytvářel představu, jak má vypadat literární život ve svobodných poměrech.
Wernisch, jak píše Petr Hruška, měl v řečených Literárkách hodně prostoru pro uvádění autorů sobě blízkých, občas byly zjevným listářem textů mezi zenovým koanem a evropským absurdnem. Jednou za čas časopis přinesl Wernischovy čerstvé práce: jenže čtenáři nemohli tušit, že to je vrchol ledovce. Nechme mluvit Hrušku: "Básníkova touha ‚stvořit’ každou chvíli nového autora, maskovat se pseudonymy a hrát si s výpůjčkami a překrady získává na stránkách novin téměř neomezené pole možností."
Wernisch si to musel užívat a také musel být docela pilný: lze si též představit, že než by redaktor pořád sháněl příspěvky od nespolehlivých umělců, radši si je psal sám. Čtenář snad mohl tušit, že figura pojmenovaná Marsel Drevo, na stránkách titulu vedoucí svérázné rozhovory, je jakási autorská hra. Ovšem kdo mohl vědět, že milý Wernisch své věci tiskne pod jmény Hans Gruber, Harry Zdabny, Lucie Tejkalová, Milan Sieber nebo Alois B. Surda?
Objevovaly se tu i překlady (pod Wernischovým jménem, zdatně "překládal" i Drevo): jenže spektrum světových autorů Friedrich Hölderlin, Franz Kafka, Emil Cioran, Georg Trakl, Daniil Charms či Giuseppe Ungaretti bylo mnohdy použito k volné inspiraci, "překradu" či jednoduše vlastnímu textu, který se v následujících letech objevil ve Wernischově sbírce.
Jak to bylo přesně? Sám autor dnes odpovídá, že si nevzpomíná. Podle jeho životopisce Hrušky není vyloučeno, že pod nánosem věčné bájivosti, mystifikací a přepisování vlastního života se básník v jistém smyslu ztratil sám sobě. Jde z toho melancholie, v čemsi stylově wernischovská.
Mystifikátor píše za Goetha
Ivan Wernisch v Literárkách jen navázal na svou dřívější taktiku. Jeho mystifikační rozlet sice žije v každé době, ale nepochybně souvisí také s nesvobodou - patentem na publikování, který tak dlouho sveřepě držela státní moc.
V normalizačním dvacetiletí, mezi sbírkou Loutky (1970) a výborem Včerejší den (1989), Ivan Wernisch nemohl vydávat vlastní tvorbu. Zato překládal: a jak se později ukázalo, do knižních výborů i rozhlasových pořadů na zapřenou rozséval vlastní kousky. A ve velkém. Známá antologie německé středověké a novější poezie Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl je ve skutečnosti hracím polem pro Wernischovu volnost. Pracně prý po vydání zamlouval otázku germanisty, jak zní originál - údajně přeloženého - dvojverší "Jedna dvě tři čtyři pět / bože, to je divnej svět".
I když Wernisch v oněch časech do rozhlasových pásem bez mrknutí oka podsouvá své kousky samotnému Goethovi či Jeanu Cocteauovi, nikdy v tom není skutečný podvod. Je to hra a také lehce groteskní pomsta poměrům, které zakazují básníky. Wernische a jeho generaci tehdy za nevhodné k publikaci oficiálně prohlásil Josef Peterka, básník, teoretik a součást aparátu tehdejšího Svazu spisovatelů.
Wernisch mohl publikovat nanejvýš překlad Čechovova dramatu Darebák Platonov, všechno ostatní se u něj po léta odehrávalo v samizdatových sbírkách Prasinec, Blbecká poezie či Cvičné město a v nahrávkách Plastic People a Mikoláše Chadimy, kteří ve Wernischovi našli spřízněného artikulátora imaginativní skepse. Máme věřit bájivci Wernischovi, když říká, že v téhle době, kdy dělal hlídače v hradčanské Loretě, prožil nejpěknější léta života? Petr Hruška upozorňuje na sebestylizační sklony, ale tohle lze básníkovi docela věřit.
I ty jedna Mladá fronto!
Je skvělé, že vedle poezie se Hruška v monografii věnuje i extempore, bez nichž by Wernisch nebyl popsán celý: k jeho období v Literárkách patří i neodolatelná, byť takzvaně kontroverzní rubrika Knihy, které zbyly. S přímočarou upřímností, obrazností básníka a antidiplomatickými výpady na solar tu spisovatel komentoval dobovou produkci, kterou nikdo nechtěl recenzovat. "Čteno při skoku o tyči by to mohlo vypadat jako poezie." - "I ty jedna Mladá fronto, cos to zase vydala?! Proč?! Pověz, dostalas od autora husu?" Tak znějí dva z laskavějších soudů v rubrice, která na adresu redakce přivolala mnoho blesků a polemických dopisů.
Některé výtky, že je Wernisch zlý, byly oprávněné: s dnešním odstupem to celé vyznívá jako jedinečná, radikální složka literárního dění, skoro jako očkování vůči automatické úctě k autorům. A samozřejmě je to dokument devadesátých let, kdy každý konečně mohl publikovat, což s sebou přineslo lecjakou bizarnost.
Čtenáři Wernischovu rubriku dychtivě vyhledávali, Martin Pluháček-Reiner si rubriku jako cennost převzal do pozdějšího časopisu Neon. Wernisch nabízel výtečnou úvahu o pravdě, ohledech a stylu v kritice.
Rozplétá, interpretuje, domýšlí se
Kniha Daleko do ničeho, která cituje z rozhovorů a recenzí, dotýká se Wernischových povolání a rodiny, ukazuje básníkovy koláže, rozplétá, interpretuje, domýšlí se, nerozpakuje se občas říci "nevíme" a končí Hruškovou básní věnovanou Wernischovi - tedy taková kniha ukazuje komplexně a důstojně, co to je být básníkem v Čechách od šedesátých let dodnes. A také co to obnáší být Wernischovým typem osobnosti.
Petr Hruška občas lehce využije své vypravěčské pozice a cosi líčí ze svého úhlu: třeba legendu Wernische jako toho, co napsal především Zimohrádek, nebo nechuť k Literárním novinám, když je v roce 1999 převzal nový šéfredaktor Jakub Patočka. To jsou subjektivní stíny: ale budiž, předně dík za tuhle rozsáhlou, múzicky i systematicky odvedenou práci.
Daleko do ničeho pro četné citace suverénně funguje samostatně: a zároveň katapultuje čtenáře do knihovny s chutí odejít dlouze bloudit Wernischovým světem. "A až plácnou tvého osla po zadku, nesmím zapomenout vsednout na svého… neb není vyhnutí, tvé papillotky již chřestí ve větru, vydáváme se na cestu!"
Kniha
Petr Hruška: Daleko do ničeho - Básník Ivan Wernisch
Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR a nakladatelství Host 2019, 700 stran, 449 korun.
