Rozhovor - Peter Buwalda debutoval v roce 2010 obsáhlým románem Bonita Avenue. Ten si sice získal uznání kritiky, když nakonec obdržel celkem tři ceny za prvotinu roku, ale na pozici čtenářské události se propracovával pomaleji. O to však důrazněji.
Nebyla to žádná náhoda. I když se jednalo o debut románový, nebyl Buwalda žádným nováčkem a měl za sebou už několik let publicistiky i psaní povídek. Bonita Avenue tak rozhodně není dílem začátečníka teprve odhalujícího své hranice, ale zkušeného spisovatele, který přesně ví, co chce.
Jeho kronika vzestupu a pádu Siema Sigeria i jeho rodiny bývá přirovnávána k dílu klasika nizozemské literatury Harryho Mulische Objevení nebe (Odeon 2010) – vláda nad příběhem, napětí, cit pro složitější konstrukce i vhodné využití neobvyklých termínů. Jiní čtenáři si zase snad vzpomenou na kroniky nefunkčních rodin některých amerických autorů nebo styl Johna Irvinga.
Stejně jako on, ani Buwalda se nebojí psát velký společenský román, do nějž umně vnáší až thrillerové nebo groteskní prvky. A funguje mu to na jedničku. Poznámku o podobných motivech, jako je například zápasení (v Bonita Avenue judo), však přechází s úsměvem: „No vidíte, a to jsem Irvinga nikdy nečetl, i když vypadá čím dál víc jako autor, kterého bych si mohl vyzkoušet.“
Aktuálně.cz: Během psaní svého debutu jste byl odříznut od světa a žil pouze ze zálohy nakladatele... To zní skoro romanticky, je reálné žít jako Robinson Crusoe?
Peter Buwalda: Ano, v podstatě ta romantická představa nelže. Jen škrtněte ostrov a kanibaly a nahraďte je městskou džunglí a člověkem izolovaným ve svém bytě. Žádné návštěvy, ani společenský život. Ponořil jsem se do toho natolik, až jsem po dopsání zjistil, že jsem byl zapomenut, a i řadu přátelských vztahů jsem musel začínat v podstatě od začátku. Vrátil jsem se doslova z jiného světa.
A.cz: Stále vám ještě nevyšel druhý román, hodláte na něm pracovat podobně?
Proboha, to rozhodně ne! Jednou mi to stačilo. Navíc si to už nyní nemůžu dovolit. Jen se podívejte, kolik času trávím na cestách. Dnes jsem v Praze, zítra někde jinde. Do toho mám pravidelné závazky. Třeba dnes jsem toho moc nenaspal, protože jsem musel odevzdat svůj pravidelný novinový sloupek, na kterém jsem do poslední chvíle dělal a pak zase čekal na odpověď editora...
Takže ne, už žádná robinsonáda. Musím se teď psaním víc přizpůsobit okolí. Ale zatím si nemyslím, že by to na mé psaní mělo nějaký špatný vliv. Zaujetí je myslím pořád stejné.
A.cz: Máte pocit, že vám pro psaní románů něco dala vaše předchozí publicistická kariéra?
Myslím, že ani ne. Ty světy jsou příliš odlišné. Možná v tom, že je třeba dělat, co je třeba, ale to je natolik obecná věc, že bych ji nespojoval třeba s dodržováním termínů článků. Navíc je teď tahle část mého života za mnou. Ostatně i ten článek, který jsem zmiňoval, je spíš taková volná disciplína, víc literární než žurnalistická, i když v ní reaguju na aktuální věci, které vidím a prožívám. Takže, já už nejsem žurnalista, i když wikipedie občas tvrdí něco jiného. Plete se.
Musel jsem přepisovat a přepisovat. A zase přepisovat. Tak vlastně vnímám to, jaké je být spisovatelem: musíte přepisovat. Protože platí jedno železné pravidlo: Nic není dost dobré na první pokus. Prostě není.
A.cz: Ještě k vašemu debutu, řada autorů tvrdí, že než začnou psát, musí zavrhnout celou řadu konceptů, zápletek a nápadů. Jak to bylo u vás?
Zrovna tohle jsem nezažil. Věděl jsem přesně, co chci psát. Jiná otázka je samozřejmě skutečnost, že jsem se k výsledku nedostal hned. Musel jsem přepisovat a přepisovat. A zase přepisovat. Tak vlastně vnímám to, jaké je být spisovatelem: musíte přepisovat. Protože platí jedno železné pravidlo: Nic není dost dobré na první pokus. Prostě není.
Snažím se dát na papír to nejlepší, čeho jsem v dané chvíli schopen. I díky tomu si myslím, že třeba nyní v druhém románu některé věci píši snadněji – nebo je alespoň méně přepisuji, než se dostanu k žádoucímu tvaru.
A.cz: Když jsem u toho přepisování scén – myslíte, že máte něco, podle čeho by vás jednou mohli lidé poznávat? Třeba když jsme zmínili Irvinga, ten má zápasy nebo medvědy. Mohla by to u vás být matematika, které jste se věnoval na začátku vysokoškolských studií?
V Bonita Avenue se sice matematika objeví, ale ne... Tohle je další část mého života, která už pro mě nemá žádnou živou hodnotu. Nechal jsem fyziku a matematiku být a už se jim nevěnuji. Ale je to hezká otázka a představa, že si lidé u něčeho řeknou „Tohle je buwaldovské“. Asi je ještě brzo, ale pokud bych si měl tipnout, tak snad pasáže o hudbě. To by se mi líbilo. Miluju jazz a klasiku a doufám, že to lidé poznají. Pochopitelně tak, abych jim ho neznechutil.
A.cz: O hudbě jste ostatně psal v magazínu Wah Wah, že?
Ano, byl jsem tam editorem. Byl to magazín založený na tom, že je příjemné mluvit s lidmi, které to zajímá, o hudbě nebo literatuře. Jsou to skvělá témata ke psaní. Lidé si podle hudby pamatují své životy, zlomové okamžiky. Zkoušeli jsme to nějak spojit, psát jinak, a pokračovali jsme v tom čtyři roky. Ale nakonec se ukázalo, že pro nás na trhu není místo. Škoda. Dnes už je to definitivně uzavřená kapitola.
A.cz: Jak jste se dostal k literatuře? Údajně to bylo dost rázné rozhodnutí...
Dá se to tak říct. Ne že bych nečetl – jako dítě jsem četl hodně, ale zhruba tak od třinácti jsem se začal věnovat matematice a fyzice. Ale pak jsem si opět přečetl, na konci střední školy, dvě klasické nizozemské knihy a ty na mě měly velký, opravdu velký dopad. Vlastně jsem z toho až onemocněl. Uvědomil jsem si, že chci víc, než mi dávaly mé tehdejší zájmy. Všechny ty věci s atmosférou, jinými světy umění... Ty zážitky ze čtení se mnou šly i na vysokou školu...
… a nakonec jsem se jednou v noci rozhodl, že končím. Druhý den bylo hotovo. Neřekl jsem to spolužákům, rodičům ani přítelkyni. Prostě jsem se rozhodl, přesedlal na umění a nikdy jsem toho nelitoval.
Nakonec jsem se jednou v noci rozhodl, že končím. Druhý den bylo hotovo. Neřekl jsem to spolužákům, rodičům ani přítelkyni. Prostě jsem se rozhodl, přesedlal z matematiky na umění a nikdy jsem toho nelitoval.
A.cz: S takovými rozhodnutími máte asi zkušenost i díky svému původu...
Možná. Narodil jsem se v Bruselu, můj biologický otec byl Belgičan, ale to vydrželo jen pár měsíců. Od devíti let ale mám dva pasy – belgický a nizozemský. A když na to přišlo, rozhodl jsem se být Nizozemcem.
A.cz: Proč si myslíte, že se váš román setkal s takovým úspěchem? Ostatně nejen v Nizozemí, momentálně jsou práva prodána do nějakých dvaceti zemí... Myslíte, že je v románu něco vyloženě nizozemského, co čtenáře oslovuje?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Když jsem psal, měl jsem na mysli jednu věc. Tedy... jednoho člověka. Svého bratra. Věřím tomu, že je třeba mít někoho, jehož vkusu věříte. A já takhle věřím bratrovi. Věřím, že když se to bude líbit jemu, tak se mi něco opravdu povedlo. A ono to tak bylo.
Jinak ale, že bych byl nějak nizozemský... Možná v tom, že velká část naší literatury je umístěna do Amsterdamu. Jako by tohle město bylo samo Nizozemí. Já jsem se rozhodl umístit svůj román jinam. Možná díky tomu je pro některé lidi můj román víc nizozemský, autentičtější než všechny ty amsterdamské... Jako když o Americe náhle čtěte z jiného než newyorského úhlu pohledu.
A.cz: Mimochodem, je docela zajímavé, když se v podstatě na první stránce tak úspěšného – u čtenářů i kritiky – románu objeví jméno a citát Sashy Grey...
Když jsem přemýšlel o pornoprůmyslu a jak jej dostat do svého románu, narazil jsem na její jméno. Na začátku kariéry se jí věnoval jeden losangeleský magazín a já díky tomu zjistil, že je to rozhodně zajímavá osobnost v tom zvláštním světě, která si zaslouží pozornost. Právě kvůli ní mám postavu, která se jmenuje Bobbi Red, která je Sashou Grey inspirovaná. Nemohl jsem do románu dát pravou Sashu Grey, ale aspoň její citát? To jsem mohl. Můžete to brát jako jistý interpretační klíč...
A.cz: Co očekáváte od literatury jako čtenář?
Přemýšlím... Asi slyšet hlasy, které bych jinak neslyšel. A doufám, že tak to mají někteří čtenáři s mou knihou.
