Pavla Horáková disponuje značnou literární zkušeností: vydala úspěšnou trilogii pro mladší čtenáře (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí, Hrobaříci a Hrobaři), společně se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou vloni napsala experimentální "štafetový" román nazvaný Johana, rovněž vloni s Jiřím Kamenem uspořádala výbor z deníků a dopisů účastníků první světové války.
Tato literární zkušenost se projevuje hned od prvních stránek románu Teorie podivnosti, které jsou jednoduše strhující. Horáková předkládá text, do něhož se čtenář nemusí nijak začíst - naopak od něj těžko odtrhne zrak.
Při zpětném pohledu lze poměrně jasně pojmenovat kvality, které to mají na svědomí: jazyková vytříbenost a suverenita výrazu, neobyčejně pronikavý pohled a schopnost přesně pojmenovávat i nejbanálnější skutečnosti každodenního života a v neposlední řadě smysl pro humor. Autorka ho má přehršel a vždy se osvěživě pojí s brilantním postřehem, což funguje jako spolehlivá pojistka před sklouznutím do nějaké komediální prvoplánovosti.
To vše přispívá k působivosti expozice. Ta je extenzivní i intenzivní a na půdorysu pražského centra - s odbočkami do Sudet - buduje uzavřený, komplexní románový svět.
Vypravěčka, protagonistka a mluvčí autorčiných postřehů Ada Sabová působí jako vědkyně v takzvaném Ústavu mezioborových studií člověka. Pracuje na vědecké práci, v níž zkoumá teorii "vzájemné vizuální kompatibility" - teprve postupně se dozvídáme, že autorka je obdařena neobyčejným talentem vytvářet teorii všeho.
Obraz pracoviště i autorčina projektu vyznívá satiricky. Například o svém kolegovi vypravěčka říká: "Nikdo nezpochybnil jeho pracovní morálku, výsledky výzkumů, publikace, ani styl výuky. Proč by to taky dělal? Každý se raději drží zpátky - co kdyby na oplátku někdo příliš zkoumal jejich výsledky. Takhle to u nás na ústavu chodí už pár let."
Na druhé straně je však hned v úvodu položena poměrně závažná otázka: jak vnímat věci kolem nás, které - a román to ukazuje - zásadním způsobem ovlivňují naše prožívání světa i směřování života, přitom zůstávají stranou zájmu seriózních vědců?
Horáková jako by na to odpovídala celkovým naladěním textu, který se nese v pozoruhodném rytmu. Udává ho pravidelně se opakující exaktní časový údaj 22.23, doprovázený metaforou měsíce. Ten nad Prahou jednou svítí jako "poťouchlý úsměv", jindy je "tenoučký jako spadlá řasa", pak visí na nebi jako "skrojek chleba" nebo "prsní implantát", případně svítí coby "rozpůlený tenisák".
Napětí mezi exaktním vědeckým popisem a popisem metaforickým je určujícím hybným momentem autorčiny poetiky. Neobyčejně silně působí v intimních situacích, například když hrdinka vzpomíná na minulé partnery: "Zas mi krkem začala vzlínat vlna sebelítosti a v nose a v očích mě tlačily slzy. Na čele mi naběhla žíla, sliznice zduřely."
Nebo když humorně popisuje navazování intimního vztahu: "Když se dva milenci seznámí, zasnoubí spolu i svoje kolonie bakterií. Ještě dřív, než se navzájem představí rodičům, sbratří se jejich mikroflóra… Správně bych měla do svého výzkumu zařadit i výtěry z různých tělesných otvorů. Při polibku dvou lidí sfúzují dvě zoologické zahrady. Možná se i trochu vybijí. Vypozorovala jsem, že po první společné noci s novou známostí se oba probudíme s čistým dechem. Jako kdyby přes noc proběhla dvojí genocida."
Tato dvojlomná poetika se promítá také do ustrojení vypravěčky. Ta je až cynicky protřelá, zároveň neobyčejně citlivá a překvapivě zranitelná, přísně racionální, přitom podléhající nejrůznějším pseudovědeckým teoriím, jako je například frenologie - obor zkoumající údajné souvislosti mezi stavbou lebky a duševními schopnostmi.
Tato rozlomenost má ale hlubší původ a poukazuje na to, kolik zásadních fenoménů nebo prožitků nedovedla exaktní věda vysvětlit.
Kdosi konstatoval, že výborná nebo geniální literatura se pozná podle toho, že člověk s úžasem čte o něčem, co do té doby nepokládal za vyjádřitelné jazykem, nebo alespoň jazykem literárním. Pavla Horáková v tomto ohledu exceluje.
Teorie přitažlivosti, již se vypravěčka pokouší definovat, stojí na vrcholu pyramidy několika menších teorií. A pokusnou matérií i východiskem k ní se stává vlastní život vypravěčky. Pokouší se pochopit lidi kolem: rodiče, rodinnou historii či to, proč je přitahována téměř neznámým, aktuálně ztraceným mužem, synem své kolegyně z práce. Hledání zmizelého se stává motorem, který děj posouvá vpřed.
Pavla Horáková: Teorie podivnosti
Nakladatelství Argo 2018, 360 stran, 348 korun
Funguje to ale také druhým směrem. Příběh autorce slouží jako platforma pro analýzu postřehů a rozvíjení úvah, které se nakonec stávají tou hlavní teorií. V jistém smyslu tedy Horáková napsala esejistickou knihu o povaze člověka a jeho vztahu ke světu, jak ostatně napovídají i čistě "esejistické" názvy kapitol.
Vzhledem k tématu, jazykové suverenitě, postřehům, humoru a intelektuální pronikavosti bychom mohli v nadsázce říct, že Pavla Horáková je cosi jako český Michel de Montaigne. Její psaní, zvláště onen zvláštní propletenec vědeckého a nevědeckého, odkazuje čtenáře k úžasným autorům doby "předvědecké", na které současná doba snadno zapomíná - díla jako Burtonova Anatomie melancholie nebo spisy sira Thomase Browna zdaleka nejsou překonaná, naopak mohou inspirovat. Zejména ambicí obsáhnout celek či intelektuální pokorou v podobě přiznání, že zkoumající jedinec je vždy nějak osobně, subjektivně obsažen ve svém výzkumu.
Vzhledem k tomu čtenář nakonec Pavle Horákové odpustí i zakončení románu Teorie podivnosti, které je žánrově trochu překvapivé a působí přece jen násilně.
Na druhou stranu: Teorie podivnosti není knihou, kterou člověk čte kvůli příběhu, nýbrž pro něco úplně jiného. A právě kvůli tomu "úplně jinému" se k ní také bude rád vracet.
