reklama
 
 

Recenze: Bylo nebylo, žili hippies a věřili v lásku a mír. Coelho jim věnoval román

10. 1. 2019 16:00
Hned na první stránce svého nového románu Hipík nejslavnější současný brazilský spisovatel, také u nás masově oblíbený Paulo Coelho, předesílá: toto jsou autobiografické vzpomínky na mládí, toto je vyprávění z období hippies a hledání sebe sama. Na následujících zhruba 260 stranách čtenář s autorem cestuje na exotická místa a především zažívá pouť autobusem z Amsterdamu do Káthmándú, hlavního města Nepálu.

Paulo Coelho však podává verzi hnutí hippies z přelomu 60. a 70. let minulého století, které mělo v Latinské Americe stejně jako třeba v tehdejším komunistickém Československu jiný charakter, temně zabarvený totalitní perzekucí. Ta latinskoamerická, tedy pro Coelha brazilská, sice vykazovala jiné, vojenské, pravicové a fašistické znaménko než zdejší levicová komunistická, ale životu byla stejně nebezpečná.

Hrdinou románu Hipík, který nyní vyšel v českém překladu Jaroslavy Jindrové, je extravagantní mladý muž oděný do typických, batikovaných hippie hábů. V okolí vzbuzuje nevěřícný úžas nejen vzhledem, ale také názory a otevřeným vztahem s o jedenáct let starší milenkou. V jednu chvíli rodiče dokonce hrdinu nechají internovat v psychiatrické léčebně.

Na "on the road" cestě po Peru a Bolívii u jezera Titicaca se protagonista s přítelkyní účastní rituálu u takzvané Sluneční brány, a "přespávali v opuštěných domech bez střechy, kde mohli pozorovat hvězdy, milovali se, jedli to, co si přivezli, každý den se koupali úplně nazí v řece tekoucí pod horou, debatovali o možnosti, že bohové byli opravdu astronauti a sestoupili na Zemi právě v této oblasti".

Dvojice se vrací domů do Brazílie a kdosi jim při stopování nakreslí rukou plánek tunelu, kterým by se mohli dostat na druhou stranu pohoří spojujícího Chile s Argentinou. Plánek se ale stane osudným, protože ve Vila Velha, geologické lokalitě s překrásnými přírodními sochami vytvořenými působením větru, protagonisty zatkne, nebo spíše unese tajná policie. Vždyť jsou to hipíci, podivné a podezřelé existence, na které si každá policie každé totality ráda posvítí.

Když pak vyšetřovatelé naleznou onen plánek tunelu, považují hrdiny za špiony a teroristy a zahájí nejen výslechy, ale také mučení. Protagonista Paulo, zocelený psychiatrickou léčebnou, však své věznitele překvapí: "Vy si myslíte, že mám strach z elektrických šoků? Myslíte, že mám strach z bolesti? Nedělejte si starosti, klidně budu mučit sám sebe. Už jsem byl zavřený v blázinci, ne jednou, ne dvakrát, ale třikrát; už jsem dostal spoustu elektrických šoků, takže tu práci můžu udělat za vás."

Jak on, tak jeho přítelkyně jsou nakonec i po mučení propuštěni. Měli štěstí, k zatčení došlo na začátku vojenské diktatury a režim ještě nebyl tak brutální jako později, kdy lidé "mizeli" mnohem častěji.

Jistě není náhodou, že jeden z nejčtenějších spisovatelů planety napsal a vydal tuto knihu právě nyní. Coelhova rodná Brazílie se v posledních dvou letech radikálně mění a dnes je v ní naprosto běžné popírání nejen zločinů vojenské diktatury, ale vůbec samotného faktu, že diktatura existovala. Člověk, který si na vlastní kůži prožil, co znamenalo být hipíkem v mučírně, jistě nemůže k této situaci jen tak mlčet.

Hrdina Paulo se později rozhoduje svou zemi na čas opustit. V Amsterdamu potkává krásnou a průbojnou Karlu. Ta potřebuje společníka na cestu zvláštní autobusovou linkou z Amsterdamu do nepálského Káthmándú, všudy všeho za sedmdesát dolarů. Cestují společně, ale Paulo se těžko zbavuje traumat ze zatčení. Vše se mění až v Istanbulu, kde nalézá nový směr cesty - učení sufíjských tančících dervišů.

Paulo Coelho: Hipík

Paulo Coelho: Hipík

(Přeložila Jaroslava Jindrová)
Nakladatelství Argo 2018, 264 stran, 248 korun

Paulo Coelho se tedy ani v románu Hipík nevzdaluje svým tradičním tématům - směsici new age spirituality, osobního rozvoje křísnutého vším magickým, záhadným a povzbuzujícím, co opisuje z nejrůznějších spirituálních tradic světa. Jeho věrným čtenářům to nevadí, protože na rozdíl od stejně plagiátorských příruček osobního rozvoje Coelho umí napsat průzračně čtivý příběh jazykem pohádkového vyprávění či dětských knih.

Volí jednoduchou a srozumitelnou stavbu vět, nepotřebuje uměleckou formu. Svým psaním chce čtenáře navést na jinou než konzumní cestu, ukázat jim, že kdysi, bylo nebylo, existovalo v sedmdesátých letech hnutí mladých lidí, kteří věřili v mír, lásku a dobrovolnou chudobu.

Bývalí i budoucí hipíci mohou v Coelhovi najít svébytného kronikáře tohoto myšlenkového nastavení. A příběh lásky Karly a Paula také nemá žádný laciný happyend. Už to by mohlo obměkčit mnohé Coelhovy kritiky z řad literárních snobů. Autorova poslední kniha nad ostatními vyniká angažovaností a jasným apelem na potřebu zrození podobně svobodomyslného hnutí, jakým bývali hippies.

autor: Markéta Pilátová | 10. 1. 2019 16:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama