reklama
 
 

Albrightová v Česku představí knihu o fašismu, píše v ní také o Zemanovi a Babišovi

15. 1. 2019 11:59
Veselým nedorozuměním začíná své nejnovější dílo Madeleine Albrightová. Bývalá americká ministryně zahraničí potká známého a říká mu, že píše knihu. "Na jaké téma?" ptá se muž. "Fašismus," odvětí Albrightová. Muž se zatváří zmateně. "Fashion?"

Kniha, kterou pod názvem Fašismus - Varování v českém překladu Tomáše Vrby nedávno vydalo nakladatelství Argo, začíná slibně. Jako by chtěla pročistit veřejný prostor, v němž se označení nejčastěji spojované s nenávistnou ideologií italského vůdce Benita Mussoliniho stalo nadužívanou nadávkou, pozbylo původního smyslu, degradovalo.

Po dočtení však čtenář musí svůj dojem korigovat: Albrightová především varuje Američany před současným prezidentem Donaldem Trumpem a pojem fašismus spíš rozmělňuje, než aby ho vyjasnila. Ostatně se jí na to brzy bude možné zeptat. Knihu o fašismu Albrightová představí přespříští měsíc v Praze, kam přijede 11. března. U příležitosti stého výročí založení Masarykovy univerzity by měla navštívit i Brno.

Svou novou, v pořadí šestou publikací se Madeleine Albrightová řadí po bok například historika Timothyho Snydera, jenž ve svých dvou knižních varováních před Trumpem rovněž užíval historických paralel. Přičemž největší předností Snyderových děl bylo originální smýšlení o rolích mocností a důkladná znalost evropské historie i jazyků.

Albrightová může oproti Snyderovi přidat osobní zkušenost. Narodila se v Praze do židovské rodiny, o fašismu tedy píše z pozice někoho, kdo dvakrát prchal před nenávistnou ideologií, nejprve nacistickou, vzápětí komunistickou. Zároveň zúročuje poznatky z diplomacie: mnohé státníky, o nichž nyní píše, potkala coby bývalá americká velvyslankyně při OSN v letech 1993 až 1997 a následně ministryně zahraničí ve vládě Billa Clintona, kde působila do ledna 2001.

Z toho ale také plyne hendikep. Historik Snyder nikdy nebyl aktivní politik, zatímco Albrightová se nad současným americkým prezidentem rozhořčuje mimo jiné proto, že podle ní podkopává letitá spojenectví, tradice a principy, které také Albrightová pomáhala budovat.

V jiných částech knihy bývalá ministryně zahraničí USA obhajuje svou éru. Zejména nad Severní Koreou si rychle umyje ruce a veškerou vinu svalí na následující vládu George Bushe mladšího, který prý americkou invazí do Iráku roku 2003 mimo jiné vzkázal Severokorejcům, že "chcete-li svůj národ zabezpečit, nestačí předstírat, že máte zbraně hromadného ničení, musíte je vyrábět, vlastnit a dobře schovat", jak to interpretuje Albrightová.

Ještě jde ale o drobnost. Problematičtější je, že autorka po celou knihu používá termín fašismus poněkud svébytně. Čtenář zbystří hned v úvodu, kde padne zmínka o holokaustu coby "krajním aktu fašismu". Vzápětí Albrightová konstatuje, že "Adolf Hitler i Benito Mussolini byli oba fašisté, i když pouze Hitler byl nacista".

Autorka sice připouští, že dnes dochází k záměně pojmů jako totalitarismus, diktatura, tyranie, despotismus či autokracie, hned to ale odbude dodatkem, že ji "zajímají především činy, ne nálepky".

Na následujících stránkách pak v souvislosti s fašismem píše o každém druhém státníkovi, který se "silně identifikuje s národem nebo celou skupinou obyvatel a uzurpuje si právo mluvit jejich jménem, nezajímají ho práva ostatních a je odhodlán použít k dosažení svých cílů veškeré nutné prostředky včetně násilí". Fašismus jako takový je prý především "způsob, jak uchvátit moc a pak ji udržet".

To je výklad opravdu volný, pomíjející ideologický rozměr fašismu a také práci stovky historiků či filosofů, kteří se tento termín pokoušeli definovat. Albrightová zmiňuje jednoho, amerického historika Roberta O. Paxtona, jehož kniha Anatomie fašismu byla přeložena také do češtiny. Ale co všichni další od George Orwella a Eliase Canettiho přes Hannu Arendtovou, Alexandra Solženicyna či Umberta Eca až třeba po současného britského historika Rogera Griffina, který definici fašismu hledal v publikacích Povaha fašismu či nedávném Modernismu a fašismu? Nebo co alespoň Petr Placák a jeho čtyři roky stará kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát?

Albrightová a její dlouholetý spolupracovník Bill Woodward - nikoliv známý novinář Bob Woodward - hned zkraje propásli příležitost vymezit, o čem píší. A kniha tím trpí, neboť po historických kapitolách věnovaných Adolfu Hitlerovi a Benitovi Mussolinim skáče Albrightová do současnosti a rozepisuje se o americkém prezidentovi Trumpovi, tureckém prezidentovi Erdoganovi, polském předsedovi strany Právo a spravedlnost Jarosławu Kaczyńském nebo maďarském premiérovi Orbánovi.

Jistě, nejsou to zrovna symboly zastupitelské demokracie, a Albrightové přiznejme zmínku, že "jen velice málo současných hlav států plně ztělesňuje ducha fašismu". Ale užitečnější než brát politiky zleva zprava a všechny házet do jednoho pytle plného potenciálních fašistů by bylo přesvědčivěji vysvětlit příčiny jejich popularity.

Například historik Timothy Snyder, byť také užívá silných slov, se okolnostmi vzestupu Vladimira Putina zabýval důkladně a leccos z nich vyvodil. Albrightová vzpomene, jak tehdy čerstvě úřadujícího ruského prezidenta navštívila v lednu 2000, cituje ze svých poznámek, že "Putin je malý a bledý a chladný, skoro jako by to byl plaz", a již tehdy předpovídá, že nový prezident bude chtít "obnovit velikost Ruska". Ale na nic moc víc se nezmůže.

Ukázkově povrchní je bohužel pasáž o Česku, z něhož se do knihy o fašismu kupodivu dostali Miloš Zeman a Andrej Babiš. Také současného českého premiéra Albrightová kdysi potkala osobně. Z pozice americké diplomatky, jež má jedinečný předpoklad rozumět zdejší politice, by měla být schopna originální analýzy.

Nic takového však v knize není. "Ještě jsem nepotkala Čecha nebo Slováka, který by byl jako on - chladný, odtažitý, nekomunikativní, nepřístupný," vypořádá se Albrightová s Babišem, následně ho označí za Zemanova spojence, popřeje své rodné zemi "všechno dobré" a tím je s Českem hotova. Mysleme si o Babišovi, co chceme, ale tohle je málo.

Stejně tak Albrightová nikde nevysvětluje, proč do knihy zařadila třeba právě Babiše, ale nikoliv íránského ajatolláha Chameneího nebo syrského prezidenta Asada. Ti nejsou dost tvrdí? Což režim v Polsku, jemuž se Albrightová věnuje, není stále nesrovnatelně liberálnější než Saúdská Arábie, o které nepadne ani slovo?

Přitom v knize trefné postřehy jsou, stejně jako občasná snaha o vyváženost. Albrightová vyjadřuje pochopení pro vlastenectví, vzpomíná, jak se coby imigrantka také hrdě ztotožnila s Amerikou.

Když píše o lidech, kteří se přidali k fašistickým hnutím, sice to podle ní dělali "ze ctižádostivosti, chamtivosti nebo nenávisti", ale "pravděpodobně si svých skutečných motivů nebyli vědomi, nebo je sami v sobě potlačili". A cituje několik pamětníků, v nichž fašismus či nacismus probouzely nadšení a naděje.

Dle očekávání kniha vrcholí v pasáži věnované Donaldu Trumpovi. Ani o nominantovi republikánské strany demokratka Albrightová výslovně nenapíše, že je fašista, pouze hledá podobnosti, seč může. Místo aby třeba zhodnotila, nač má se svými znalostmi nejlepší předpoklady, tedy Trumpovu zahraniční politiku.

Naprosto v knize absentuje snaha pochopit Trumpovu oblibu či připustit, že někteří voliči zjevně nebyli spokojení s výkonem jeho předchůdce. Místo toho Albrightová líčí éru Baracka Obamy jako jeden úspěch za druhým a nakonec jen udiveně konstatuje, že v listopadu 2016 dosáhla Obamova popularita nejvyšších hodnot za osm let jeho vlády, přesto byl ve stejné době Trump zvolen prezidentem. Albrightová se spokojí s tím, že o tom dál píše jako o "té záhadě". Kdo čekal analýzu, bude i tady zklamán.

To vše neznamená, že by jedenaosmdesátiletá Albrightová, jež si za mnoho svých rozhodnutí i osobní statečnost zaslouží úctu, neměla co říct k současnosti.

V pasáži o migraci zmiňuje vlastní zkušenost, kterou před sedmi lety rozvedla v knize Pražská zima, a soucítí s dnešními uprchlíky: "Rozhodnutí opustit domov, a tedy i majetek, pohled na známá místa, vzpomínky a hroby předků nepřichází bez dobrého důvodu."

Zkušenosti z doby, kdy vedla americkou diplomacii, už vylíčila v pamětech, česky vydaných pod názvem Madeleine. Teď se zjevně nechtěla opakovat, v nové knize proto především zmiňuje, kolik budoucích autoritářů poznala ještě v době, kdy se považovali za demokraty - a konstatuje, jak rychle mohou politici přitvrdit.

V návaznosti na svou někdejší zahraniční politiku apeluje, aby USA ctily spojence, a příklady z minulosti dokládá, jak izolacionismus hlásaný Trumpem může škodit těm, kdo v něm spatřují spásu.

Albrightová se dále hlásí k tezi někdejšího československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, že "demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství", a volá po tom, abychom chyby ve svých demokraciích opravovali, abychom z nespokojenosti s výkonem konkrétních demokratů neodmítali demokracii jako takovou.

Madeleine Albrightová: Fašismus - Varování

Madeleine Albrightová: Fašismus - Varování

(Přeložil Tomáš Vrba)
Nakladatelství Argo 2018, 256 stran, 298 korun

Že "vzdávat se demokracie, poněvadž je nelehká, je zbabělé východisko". Že nejúčinnější protilátkou proti "sebestředné mravní otupělosti, jež umožňuje, aby se fašismu dařilo" je základní lidská schopnost soucítit, projevovat starost o ostatní, uvědomit si, že jsme všichni byli stvořeni jako sobě rovni.

Bohužel i pro čtenáře, který v mnohém smýšlí jako Albrightová, jsou tyto podnětné pasáže v příliš velkém rozporu se zbytkem. Kniha Albrightové tak nakonec nejvíc uspokojí ty, kdo se chtěli utvrdit, že fašista dnes čeká za každým rohem.

autor: Daniel Konrád | 15. 1. 2019 11:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama