Glosa - Abych vyvážil eventuální myšlenkovou prázdnotu následující glosy – a možná ji i částečně vysvětlil – něco na sebe na úvod prozradím. Na facebooku se tomu říká přiznání a bývá to samý lajk, tak schválně.
Před pár lety jsem přecenil hodnověrnost jednoho svého informačního zdroje. Lékař, říkal jsem si, chodí k němu do ordinace leckdo, kdeco se dozví. Dušoval se, že mu to říkali zasvěcenci. Možné je leccos, říkal jsem si na oplátku já.
Načež jsem zatelefonoval řediteli berounského gymnázia a položil mu následující dotaz: „Je pravda, že se ve městě a ve vaší škole jedná o tom, že byste pamětní deskou nebo jiným podobným způsobem uctili svého absolventa Leoše Mareše?“
Dobře, že jsem jen volal a neukázal se tam osobně. Dovedu si dobře představit, že bych se ze strany pana ředitele dočkal podobné reakce, jakou ve filmu Pelíšky předvedla postava Jiřího Kodeta, když ho kdosi, taky zrovna ve škole, tituloval soudruhu. Kdyby neměl hůl, což ředitelé gymnázií většinou ještě nemívají, věřím, že by něco popadl, ukazovátko, srolovanou mapu nebo podstavec kostry, a bacil by mě za tu drzou indolenci.
Bylo to ostatně znát z tónu, jakým mi odpovídal. Chvíli jako by nevěřil vlastním uším, další chvíli jako by měl dojem, že si z něho někdo dělá legraci, možná nějaký Mrázek z ústředny, a pak se konečně ustálil na poznání, že mluví s idiotem od novin, a kategoricky tu pomluvu dementoval. Ste se snad zcvokl, znělo zřetelně v podtextu.
Coming out!
Dlouho jsem tuhle trapnou epizodu své kariéry tajil a coming out dělám až teď, kdy jsem absolvoval dost podobné dotazování, akorát že jaksi v obráceném gardu, a navíc výsledek mi přinesl pár promile satisfakce v tom smyslu, že jsem se tehdy před lety třeba tak úplně nezbláznil, že jsem možná jen, nepochopen, předběhl dobu, jak se to stává vizionářům.
Zeptal jsem se pana ředitele pro změnu nymburského gymnázia, do jakého stádia se dostal jeho nápad propůjčit škole jméno jejího nejvýznamnějšího absolventa, spisovatele Bohumila Hrabala. Stručně mi sdělil, že o věci se ve škole stále diskutuje, a když se přejmenování podaří prosadit, mohlo by gymnázium nést Hrabalovo jméno od příštího školního roku.
Ta v podstatě nevýznamná zpráva vystrčila růžky z mediálního šumu začátkem loňského prosince. Ředitelova iniciativa se setkala s nevolí současných studentů.
Jejich zástupce, předseda studentského parlamentu, denuncoval vedle sebe samotného i svoje minulé a současné učitele. O Hrabalovi prý nikdy neslyšel. Pan ředitel mu (ale tím i sobě) pak přišel na pomoc a v tisku to uváděl na pravou míru: chtěl tím prý říct, že se s jeho jménem nesetkal za celý čas svého studia. A už by měl letět minimálně češtinář téhle i základní školy, kterou chlapec vychodil. A protože jsem skeptik, páně ředitelovu zahlazování neobratného výroku nevěřím, a pro hocha bych viděl jako vhodné nějaké pěkné učiliště, protože na gymnáziu nemá co dělat.
Jenže to by museli vyházet pomalu půlku studentů – a mezi námi, bylo by to nejlepší –, ale to zjevně nejde. Je tam pak ještě druhá půlka, která to vzala chytřeji: o Hrabalovi toho naopak ví nadstandardně mnoho. Nepopírají jeho význam, ale vadí jim, že to byl problematický velikán, pil a taky se – právě jako žák nymburského gymnázia – špatně učil. No a že vy všichni se učíte úžasně! A že by tuctům z vás neprospěl už ve vašem štěněčím věku lehký detox!
Hrabal kalil, že často nedokázal stát na vlastních nohou, to je pravda, ale k tomu znal, miloval a pochopil třeba Schopenhauera. (Ne, to není ten, co si natloukl hlavu na lyžích.) A psal tak, že by vám popraskaly mobily, kdybyste se byť jen jednu jeho větu snažili narvat do esemesky. To je právě to zřejmě nejzásadnější: nečtete – neznáte, natož abyste ocenili.
Možná ještě tak kdyby radní přišli s tím, že přejmenují školu na Gymnázium Harryho Pottera, asi by vás protestovalo míň, co? Nebo Gymnázium Padesáti odstínů šedi, to by se mohlo zamlouvat děvčatům. A protože je to moc dlouhé, kdyby o něm lidi mluvili, vynechávali by odstíny i tu číslovku.
Eh, darmo se s vámi zlobit, holoto.
Však jsem v úvodu varoval před prázdnotou. Ještě bude chvíli pokračovat. Tenhle národ je na přejmenovávání opravdový kanón a někomu to už může lézt na nervy, chápu, ale když už holt takoví jsme, fangličkáři a modloslužebníci, proč se bránit něčemu, co má zase jednou určitý smysl, poté, co se tady i školy jmenovaly a některé ulice dodnes jmenují i po masových vrazích? Hrabal je v tomhle smyslu křišťálově čistý: vedle piva miloval knihy, češtinu, vzdělanost, moudrost, lidi. Může být vhodnější patron pro vzdělávací instituci?
Já být na místě pana ředitele, na nic bych se nikoho neptal a udělal bych to, co považuji za správné. Ono s tou lidosprávou zase vocaď pocaď. Stačí, že v jejím důsledku máme estébáka ve vládě a Hrad je taky zajímavě obsazený. Ta škola, i když se to tak hezky říká, není studentů. Škola je státu, města, pokud není soukromá. Takže žádné referendum, žádná diskuse s někým, kdo k ní intelektuálně nedorostl.
Mezi marešovským Berounem a hrabalovským Nymburkem pro mě existuje volná souvislost. Zasvěcování se nekonalo ani v Berouně, ani v Nymburku. Přidejte si do té věty ještě slůvko „zatím“ a jako v křišťálové kouli v něm zkuste zahlédnout budoucnost. Mně se nelíbí.
