Jako by měl spisovatel a historik samouk Jiří Padevět potřebu ukázat, že vstupuje do jiných vod. Svůj pět let starý bestseller Průvodce protektorátní Prahou, ověnčený dvěma cenami Magnesia Litera, dále loňský titul Tři králové a vůbec většinu svých knih o protektorátu či komunistické totalitě vydal v nakladatelství Academia, jehož je ředitelem.
Pro svou novou knihu nazvanou Ostny a oprátky teď ale Padevět našel jiného, vhodnějšího vydavatele: brněnský Host se orientuje na beletrii a Padevětova novinka je po všech dřívějších dokumentárních a faktografických titulech čistou, a navíc velmi dobrou prózou. Téma krutého 20. století ovšem zůstává.
Ostny a oprátky představují sbírku několika desítek mikropříběhů vztahujících se k historickým událostem, jež autor dobře zná a nyní je oživil vlastní fantazií. Kdy se zrodila Hitlerova nenávist k Židům? Co dělal Jan Palach v den sebeupálení, než šel koupit kanystr s benzinem? A jak se Jiřina Švorcová chystala do Národního divadla, kde měla přečíst Antichartu?
Padevět nabízí všímavý popis banálních, a přitom příznačných věcí, stejně jako pohled do myslí postav.
Téměř všechny mají skutečný předobraz v mužích a ženách historie. Někdy autor připomíná jeden zapadlý střípek historie, například když kolona tanků s rudoarmějci mířící do Prahy zastaví u Veltrus a během pauzy na doplnění paliva dojde ke znásilnění místního děvčete.
Autor popisuje krutosti střízlivým, úsporným stylem, to nejhorší často zůstane nedořečeno. Mladý, úspěšný muž s aktovkou jede do práce, galantně pomůže staré ženě do schodů tramvaje, a když za odměnu dostane jablko a očistí jej o lem košile, všimne si skvrny na manžetě. Teprve poslední věta prozradí, že se jedná o protektorátního kata mířícího do pankrácké věznice.
Padevět své příběhy prokládá úryvky z dobového tisku, které s jeho textem souvisí jen časově - datum a místo jsou uvedeny na konci každé povídky. Dobové ukotvení ale nijak nesvazuje poetický styl, jímž autor vykresluje atmosféru: "Kousek zářijového slunce se venku odrazil od zpětného zrcátka projíždějícího automobilu a vystřelil do lahůdkářství, kde se zlomil o láhev koňaku."
Zmínka o drahém alkoholu je výjimečná, v knize se častěji píše o nedostatku. O svátečním požitku, kterým byla pravá káva, o narozeninovém dortu z posledních zásob, jenž vypadal jako placka, o hrudce chleba, již vězeň našel v kabátu zplynovaného muže, ale kterou nakonec hodil do otevřeného vagonu přeplněného zbědovanými ženami z lágru.
Padevět se také hodně zmiňuje o všudypřítomných cigaretách. Třeba v příběhu Aloise Grebeníčka, který navzdory probíhajícímu výslechu vyřeší nutkání po cigaretě odchodem do kantýny. Když se vrátí s novou zásobou nikotinu, vyslýchaného pobídne k řeči tím, že mu cigaretu típne o loket.
Totožnost postav se většinou vyjeví na konci příběhu jako pointa, často ostrá jako jehlice na špíz, přiostřená krutými válečnými i totalitními okolnostmi.
Ostré završení každého příběhu pobízí čtenáře, aby si v málo známých případech dohledal podrobnosti, byť povídky mají smysl i bez úplného porozumění všem historickým reáliím. Ale nedá moc práce například zjistit, že Herta Kasparová nebyla tak úplně obyčejné česko-německé děvče, kterému se kluci posmívali kvůli ochrnuté noze. Možná že hořkost dětské příhody, kterou Padevět vylíčil, byla semínkem, jež ve válečném čase dalo vyrůst dívce v práskačku gestapa.
Některé příhody by byly dokonce komické, kdyby neměly tak krutou dohru. Josef Urválek, který se večer chystá do vany, s úlevou zjistí, že celodenní bolest v levém palci u nohy nebyl první příznak mrtvice, ale že se mu děravá ponožka zařízla kolem prstu. Zarudlý palec mu připomene oběšence. Té představě se zasměje a cynicky si vzpomene, že nazítří ho čeká prokurátorská řeč proti Miladě Horákové.
Jiří Padevět: Ostny a oprátky
Nakladatelství Host 2018, 136 stran, 249 korun
Jiří Padevět neprojevuje soucit ani nenávist. Stejně zaujatě líčí přípravu sabotážní akce Josefa Mašína jako poslední den dovolené esesmana z Osvětimi. Autor připomíná krutosti 20. století v těch nejobyčejnějších situacích. Jako by se bál, že je současníci považují za příliš vyšinuté a vzdálené na to, aby se někdy mohly opakovat.
